A jelikož se za koněsery považujeme, moc se nám tahle voda líbila. Někdo by možná řekl, že máme něco proti koňům, ale opak je pravdou. Koně nám nevadí, alespoň pokud nám nenastupují do lodí a zůstávají způsobně na březích. To horší už byl ten labuťák u Owidze, ten se chtěl hodně prát a pronásledoval naše lodě docela důsledně a daleko, zanechav maminu a labuťátko napospas osudu. Připomněl nám slavného „trenéra“, který proháněl plzeňské vodáky. Možná se mezitím přestěhoval do Polska…

Ale co jsem to… Aha, koněseří Wierzyca.

Wierzyca je polská řeka pramenící v Kašubském pojezeří v jezeře „Piotrowskie“, asi třicet kilometrů jihozápadně od Gdaňsku. Obloukem se stáčí k jihovýchodu a ústí do Visly u města Gniew. Sjízdných je podle kilometráže asi sto padesát kilometrů, z nichž jsme spluli spodních sto dvacet, z osady Stara Kiszewa.

Zdejší krajina je na Polsko překvapivě kopcovitá, údolí řeky je často hluboké a docela kamenité. Proplouváme zemí s historickým názvem Kociewie, což je etnokulturní region v Pomořském a v Kujavsko-pomořském vojvodství jižně od Gdaňska. Hlavní řekou je krom Wierzyce řeka Wda. Obyvatelé používají vlastní dialekt (gwara kociewska) podobný kašubštině, takže se s nimi snadno domluvíme (neboli – nikdo nerozumí nikomu, ale považuje se to za normální). Název Kociewie (Gociewie) pravděpodobně pochází z dávného osídlení zdejší země kmeny Gótů. Pokud si teď někdo myslí, že předchozí informaci k pádlování nepotřebuje, nestane se koněserem a neochutná parzybrodu a ruchanki už vůbec ne.

Řeka Wierzyca se obvykle začíná splouvat na jezeře Zagnanie (ř.km. 141) u osady Wielki Podleś, což je ještě den plavby nad Starou Kiszewou. Na jezeře je i kemp pro táboření. Ve Staré Kiszewě (ř.km.119) je krásný přístav pro nasedání do lodí i parkování aut, možná by se tu dalo i stanovat, ale je to přímo ve městě (super cukr/kavárna, 50m vl). Řeka je tu úzká, ale už dostatečně vodnatá pro pohodlnou plavbu. Proud je poměrně rychlý, ale zatím bez překážek. U bývalého Kiševského zámku (dávná slovanská dřevěná tvrz) čeká jez a MVE (ř.km. 116) a dlouhé, asi čtyřsetmetrové přenášení. Odměnou za námahu může být nově zřízené bezplatné vodácké tábořiště u nasedacího místa. Takových „przystańi kajakowych“ je (nejen) na Wierzyci celkem dost, všechny jsou vybaveny moly, krakorci, přístřešky, většinou i toikami a odpadkovými koši a plochou ke stanování. Jsou určeny výhradně pro „splywy kajakowe“, nicméně Poláci je hojně využívají i pro pikniky a pařby. Placeny byly z „fondow europejskich“ a většinou „korzystanie jest darmowe“, i když některé se už vrací soukromým provozovatelům a platí se různě vysoké poplatky. Vyplatí se dobrý průzkum a plánování denních etap. Obecně řečeno, v Polsku životní úroveň stoupá a ceny za táboření bohužel stoupají také. Běžná už je taxa 20-30 zlatek za osobu a den, na tábořišti v Owidzi dokonce 50 zl.

První taková „przystań kajakowa“ pod Starou Kiszewou je v osadě Pogódki (ř.km. 103). Jaké bylo ovšem naše překvapení, když jsme tam dopluli a plocha tábořiště byla využita pro regulérní „wiejski festyn“ s množstvím stánků a těžkými decibely nejen lásky. Představa spaní pod „stejdží“ nás nijak nenalákala, i když kiełbaska byla darmowa oraz surówka z kapusty i chrzanu. Protože Poláků byla na tábořišti přesila, vyřešili jsme to ústupem a další plavbou až k mostu na Jaroszewy (ř.km 101), kde je „miejsce postojowe“ a pro nás další možnost přespání. Nutno dodat, že dus-dus jsme slyšeli i na ty dva kilometry celkem dobře…

Další plavba byla malebná. Řeka se kroutí v pastvinách a mokřadech, voda je krásně čistá, všude je plno vodního ptactva a krásy na rozdávání.

„Ten, kto domaga się cudów, żąda, by natura przerwała ich nieustanny ciąg.”

Zkrátka – je tu fajně, tak nějak koněserně. Ač místo koní se na březích pasou bílí býci zdejší farmářky.

I letos jsme měli štěstí na dostatek červencové vody, vodočet v Božepole Szlacheckie ukazoval 130cm a něco kolem jeden a půl kubíku, řeka byla ve žlutých číslech (stan wysoki) a místy se lehce vylévala z mokřadního koryta a zaplavovala louky. Pluli jsme neobvykle vysoko a těšili se z rychlého proudu. Ve střední části toku se v roklích řeka rozšiřuje do kamenitých mělčin, tam bylo vody tak akorát, abychom moc nedrhli ani s plně naloženými laminátkami. Šířkou řeka nevyniká, nahoře kolem pěti metrů, v ústí má sotva metrů dvacet. Přítoků je poměrně málo a nejsou vodnaté, takže se řeka moc nerozšiřuje.

Mokřadní pohoda končí někde na úrovni mostu na Czarnosin (ř.km.93). Wierzyca se tady zanoří do hlubokého údolí a lesů. Proud zřetelně zrychluje a v řece se začínají objevovat kameny různých velikostí. Řeka se rozlévá do šířky kolem deseti metrů kamenitých mělčin. Cestu ale tarasí množství popadaných stromů. Je to krásný divoký úsek, ale překážek je skutečně mnoho. Řada kmenů se dá podjet, ale i tak zůstává mnoho těch, na kterých si vyzkoušíme zázraky rovnováhy při balancování na slizké celulóze a práci s přetahováním. V případě, že lodě jsou naložené bagáží, stává se splutí tou pravou koněseří záležitostí. Zapadané úseky vlastně s přestávkami pokračují až do ústí. Občas se objeví i peřejky, ale hlavní obtíží jsou popadané stromy a nutnost neustálého manévrování v meandrech i v zapadaném korytě. Proud je plný překážek, ale pokud máme alespoň průměrné vodácké dovednosti, většině se můžeme bezpečně vyhnout. Občas nám řeka dovolí se vydechnout, jen aby nás překvapila novou várkou překážek. Plavba je poměrně pomalá a namáhavá, doporučuji volit kratší denní dávky, pro nás kolem dvaceti kilometrů.

Krásnou vodáckou „przystań“ najdeme na levém břehu vzdutí přehrady Nowa Vieś na úrovni osady Žabno. K přenesení tohoto vysokého jezu je pak možné využít i zkratku přes kopec a železnici na pravém břehu.

To už jsme vlastně na území Starogardu Gdańskiego, hlavního města Kociewska. Že jde o město s velmi dlouhou a bohatou historií netřeba pochybovat. Řadu křižáckých památek vidíme i z vody při proplouvání městského parku. Po přenesení zdejšího jezu nás čeká snad jediné skutečně nebezpečné místo. Asi pět set metrů pod jezem číhá sjízdný betonový stupeň asi šedesát centimetrů vysoký. Proud je docela rychlý, navigace svislé a stupeň není moc dobře vidět. V závislosti na množství vody je válec pod stupněm více či méně nebezpečný.

Pár kilometrů pod Starogardem čeká na pravém břehu turistická zajímavost – hradiště Owidz. Jde o rekonstrukci dávného ranně slovanského piastovského hradu z 11. století. Hradiště je na výrazném ostrohu v oblouku řeky. Můžeme využít i asi nejdražší tábořiště na celé řece u parkoviště pod hradištěm. Kromě hradiště tady čeká i zmíněný agresivní labuťák, který okupuje dalších 300 metrů až k elektrárně Owidz (ř.km 63). Hned za ní začíná další zapadaný, ale přírodně nádherný úsek v dalších lesích. Staré duby, borovice a buky rostoucí na vysokých březích dodávají majestátní atmosféru. Rychlý proud a spousta popadaných stromů a větví, snad každých 10-20 metrů je překážka. Celkem je na Wierzyci na úseku od Staré Kiszewy jedenáct jezů k přenášení. Počet stromů a klád přes vodu odhaduji tak na dvě stě. Většina se sice dá podjet či objet, ale i tak je docela hodně těch, které je nutné přetáhnout. Další nesjízdný jez je v Kolinczu (ř.km 50,4). Tři sta metrů pod ním zase číhá betonový stupeň. Pokud jde voda náhonem elektrárny, je stupeň bez vody, ale v opačném případě se může stát nebezpečnou překážkou, zejména proto, že naše kilometráž se o něm neráčila zmínit.

Kromě jezů poslouží k orientaci i most na dálnici A1 (ř.km 45). K dalšímu spaní doporučím „przystań“ na ř.km 42. Opět dobře vybavené a bezplatné tábořiště.

Na další cestě nás čeká mohutně meandrující řeka. Přírodní ráz řeky kazí pohledy na množství větrníků v okolí dalšího města. Vlevo v proudu doporučím objet velký balvan zvaný Čertův kámen. Podle legendy ho ďábel donesl, aby zničil katedrálu v Pelplinu, ale nestihl to udělat dříve, než se rozezněly ranní zvony a balvan shodil do řeky. O ztrátách na životech středověkých vodáků se legendy nezmiňují.

Zmíněné historické město Pelplin má dlouhou tradici. Tamní jez měl zdvižená stavidla, takže jako jediný na řece jsme ho projeli. Jez je přímo ve středu města, pouhých sto metrů od mostu a zmíněné gotické katedrály z třináctého století, která je jednou z nejdůležitějších staveb tohoto typu v Polsku i Evropě. Uvnitř najdeme největší evropský dřevěný barokní oltář. Kdo není koněser, může si aspoň koupit zmrzlinu…

Další plavbu přerušujeme u jezu Stocki mlyn (ř.km.20), kde je další tábořiště. Řeka si stále uchovává přírodní charakter meandrující řeky. Šířkou dosahuje na nějakých patnáct metrů a proud je stále docela rychlý. Občas se objevují i úseky, které Poláci hrdě nazývají peřejemi. V lesních partiích je opět řada překážek, jako by se nás řeka i příroda snažila zdržet ve své náruči co nejdéle.

Od jezu a elektrárny Brodzkie Młyny (ř.km 5) už vplouváme do říční nivy Visly. Jsme obklopeni vlhkými loukami a poli a na obzoru už vidíme panorama města Gniew s křižáckým hradem. Vplutí do Visly je jako vždy majestátní tečkou. Zakončit plavbu můžeme kousek pod soutokem na místě bývalého přívozu, kam se dá zajet auty.

Takže vzhůru, Wierzyca čeká, plná zážitků a překvapení. Za celý týden jsme potkali jen pár lodí a tábořiště jsme měli jen pro sebe všechny. Vpravdě řeka pro koněsery…

Šakal

P.S.: háček jsem si přibásnil. Na to, co je „koneser“, zkuste třeba strejdu gůgla.