Já vím, že ten článek je o něčem jiném.
Ale při čtení prvního odstavce se mi vybavila jistá story, spjatá s úplně jinými emocemi. Bylo 21. prosince, tekla krušnohorská Bystřice a s parťákem jsme se domluvili, že to ve dvou na singlech splujeme do Ohře a po Ohři do Vojkovic. Tedy, až se odpoledne vrátí z práce. Na vodu jsme sedali, před sebou cca 8 km peřejnaté řeky WW II v liduprázdném údolí, šeřilo se. Plavba přes Ostrov je drbačka, meandry, jezy atp., takže do lesnatého údolí jsme vpluli současně se tmou. Bystřice je zde široká kolem sedmi metrů a rychle teče v kamenitém řečišti. Nepluli jsme to poprvé a cestu jsme dost znali, přesto hledat plavební dráhu v černé tmě mezi bělobou zasněžených břehů podle světélkování pěny a základního vodáckého instinktu bylo dost o držku.
A pokud ne o držku, docela jistě o loď - parťák tu svoji zlomil zhruba v polovině plavby, nechal ji tam a jak byl v plovačce s přílbou a s pádlem v ruce, se rozběhl ve vysokém sněhu lesem do Vojkovic. Moje maličkost pokračovala ve splutí noční Bystřice sólo. Nebylo to lepší ani horší než předtím, věděl jsem, že kromě kamenů zde překážky nejsou, a i když budu mít problémy, v relativně mělké vodě se neutopím. Problémy začaly s vplutím do rozvodněné Ohře. Za normálního stavu jsou zde velké balvany, které široká řeka v pohodě obtéká. Za vysoké vody byly balvany zatopeny a dělaly víry a proudy, které jsem v nočním tichu zatraceně slyšel, ale ani trošičku neviděl. Ba neviděl jsem ani břehy, jen světlejší pás oblohy nade mnou. A protože vím, jaké je to plavat v rozvodněné velké řece, natož v zimě, měl jsem na své útlé slalomové singlovce strach, pořádný strach.
Konečně přetnul oblohu nade mnou železniční most a hned za ním zasvítily Vojkovice, vyhřátá hospoda pár metrů od břehu a v ní parťák, napojený soucitnými sousedy několika grogy. A dál bylo dobře.
Ale ten strach z konce této cesty, na tento strach nikdy nezapomenu.
