Už téměř 6 let funguje vodácká literární soutěž Kenyho VOLEJ. Letos v září vyjde třetí kniha 15 nejlepších vodáckých povídek, které do daného ročníku přišly. Chystanou třetí knihu pojali organizátoři přímo jubilejně. Kromě soutěžních povídek se jim podařilo sehnat šťavnatý bonus navíc – nikdy nevydanou vodáckou povídku Zdeňka Šmída. Zároveň "pustili" mezi vodáky pár ukázkových povídek a sestavili skoro padesátistránkový e-book, který nabídli na internetu zdarma.

Soutěž vznikla za účelem obohacení vodácké knihovničky a dala si nesnadný úkol – nalezení nového kultovního vodáckého autora. A aby vodákům pomohla v růstu, začala každoročně pořádat i kurzy psaní pod vedením zkušených autorek a porotkyň. Další z kurzů se uskuteční už na konci března 2015 a je otevřený každému, kdo do termínu konání kurzu pošle do soutěže vodáckou povídku jakékoli kvality (ale podle pravidel).

Protože knihy nejsou vysokoobrátkové zboží a soutěž s další knihou narazila na finanční hranice, pokusí se od půlky května do konce června vybrat peníze na serveru HitHit.cz mezi vodáky. Stáhnete-li si ebook, příjemně se naladíte na přicházející vodáckou sezónu a zároveň si zajistíte, že vám neuniknou informace o sbírce nebo nové knize s povídkou Zdeňka Šmída. Pro snazší rozhodování uvádíme povídku Trosečník, která dala jméno druhé knize soutěže, "Trosečníci řek".

Pígo

Trosečník

Mrtvá hladina řeky připomínala Zrzavého obrázky z Bretaně. Voda před přídí byla nehybná a močovitě žlutá jako tři hodiny staré pivo v umolousaném nádražním půllitru. Nad tou slámovou pustinou se rýsoval temný horizont obzoru a na něm narychlo přilípnutý kotouč načervenalého slunce. Za zády mu hučel jez a před ním dosud neporušená vodní plocha. Utřel si čelo do propoceného šátku, který mu visel splihle na krku a ponořil pádlo do vody. Špička lodě zamířila jako hrot šípu přímo do středu té nazlátlé plochy a první pohyb lodě vpřed poničil iluzi o tom, že se čas tady a teď zastavil. Vodník litoval, že se nemůže dívat z břehu sám na svoji siluetu uprostřed té nekonečné vodní plochy nad jezem a nejvíc litoval toho, že Majda zůstala s partou a teď ho nemá kdo vyfotit. S pohybem lodě vpřed se mírně nazdvihla i její příď a po šikmém dnu lodi zarachtala prázdná flaška od Jameson whisky. Flaška se zastavila o špičky mokrých bot a ze skleněného vězení na něj zasvítil nažloutlý list papíru.

Možná, že ráno ještě pochyboval. Teď už to bylo jedno. Parta s Majdou odjela ráno z kempu dál po proudu a on vyrazil zpět proti proudu. Sám. Nikdy by od kluků nečekal, že nad tím, co se včera večer stalo, jen tak mávnou rukou. A i kdyby to byla blbost, jak dnes ráno řekli, jak by mohl žít dál, kdyby si přečetli po návratu z vody v novinách titulek třeba: „Volal a nikdo nepřišel“ nebo „Našel smrt na ostrově“ nebo dokonce „Neteční vodáci zavinili smrt“. I kdyby to byla blbost, píchal vodu již celý den proti proudu vystaven posměšným výkřikům, blbým narážkám hned celých hroznů rozesmátých lodí plujících po proudu proti němu. Imunitu vůči těm nekonečným narážkám překonávala naděje, že za každou zatáčkou může být ostrov a na něm ten trosečník.

Včera večer dorazili do kempu. Spálení sluncem vytáhli lodě na břeh, postavili stany a hned nahoru do vesnice a do místní hospody. Hostinský měl kupodivu vodáky rád a přes svou tloušťku stíhal měnit vyprázdněné půllitry piva s rychlostí dobře seštelovaného automatu. Boban dal první rundu ferneta a ostatní se zákonitě museli přidat. Pět kluků a pět tácků hořce kořeněného zapomnění a s každým takovým táckem vyčítavější pohled od Majdy. Večer se skutáleli ze vsi do kempu. Majda významně mlčela a čím víc se to snažil zachránit, tím víc blábolil a bylo to jen a jen horší. Nakonec mu vyhodila spacák ze stanu a dala tím na vědomí, že dnes v noci spí sám a u ohýnku. Ulehl tedy k ohni a nechal si tvář lízat žahavými jazýčky plamenů. Hvězdy skákaly po nebi jako stádo blech a fernet v žaludku smíchaný s kusy nakládaného hermelínu dával na vědomí, že se chce na to hemžení na obloze taky podívat. Vylezl tedy ze spacáku a zamířil k jezu. Studená voda padající z hrany jezu na jeho hlavu a záda mu udělala dobře.

Láhve uvězněné nad korunou jezu si vůbec nevšiml. Nizoučké vlnky narážely láhví v pravidelných intervalech na betonovou hranu hráze a tenké cinkání připomínalo zvonění kostelního zvonu ze vzdálené vesnice. V jeden okamžik vítr na hladině zesílil a větší vlna zvedla láhev nad korunu hráze. Sjela po přepadu a z výšky necelého metru dopadla na jeho hlavu. Zaječel bolestí a ačkoli skleněné střepy v řece a především ty pitomce, kteří je tam házeli ze srdce nenáviděl, měl sto chutí vylít si vztek na té oválné skleněné věci a mrštit jí o hřbety kamenů vyčnívající pod jezem. Svitku papíru v láhvi si všiml v poslední chvíli. S láhví se vrátil k ohni, odstranil vosk kolem hrdla, vyňal korkový špunt a dvěma klacíky vysunul smotaný list. Text byl místy rozpitý, ale stále čitelný:

jsem v tomhle světě plném lidí pouhým trosečníkem
co umírá v netečném stádu provázený křikem
do očí plujících lodí vysílám signály samoty
jsou stejně tak hluché, slepé a němé
jako ty

ostrov 12. 7. 2012

Za zatáčkou začínala chatová osada. Její přítomnost prozrazovaly ostré štíty chat vyrůstající ze strmé zalesněné stráně a sem tam stoupající voňavé sloupce podvečerních ohníčků. Skrz kmeny stromů šlo občas spatřit jazýčky ohně a sem tam modř televizní obrazovky. Byl čas večeře a na břehu řeky se nenacházela ani noha. První živou bytost objevil Vodník až na malém molu vystrčeném do proudu řeky. „Dobrej večír,“ spustil Vodník bodře než přirazil, aby se paní skloněná nad opáleným kotlíkem nelekla.

„Dobrej,“ zaváhala paní a z kleku si ho nejistě prohlížela.
„Nejedete to nějak divně?“ zdůvodnila potom ten okamžik zaváhání.
„Ale ne, hledám tu nějakej ostrov,“ usmál se na ní Vodník a viděl, že paní ve své nejistotě nepolevuje.
„Tady jste na Ohři a ne v Karibiku, mladý muži,“ zacukaly jí konečně koutky úst a i když měla vrásky bylo evidentní, že zamlada jí patřilo celé Podkrušnohoří. „A co na tom ostrově vlastně hledáte? Poklad?“ už svůj úsměv ani neukrývala. Mohlo jí být tak kolem padesáti a takhle v riflových kraťasech a přiléhavém triku jí to slušelo.
„Ale to byste mi nevěřila,“ nechtěl ze sebe dál dělat Vodník blbce.
„No konečně, co je mi do toho.“
Narovnala se na lávce a stále pěkné boule pod trikem donutily Vodníka k Podkrušnohoří přidat ještě Sokolovsko, Karlovarsko a ještě část Chebska.
„To je na dlouhý povídání,“ ošíval se Vodník.
„No, houbový guláš jsem právě dojedla, ale můžu vám k tomu povídání nabídnout třeba buřta,“ nabídla.
Vodník neměl od rána nic v žaludku. Kombinace příjemného tepla u ohníčku s výhledem na hezkou ženskou a vůně páleného buřta byla víc než lákavá. Na druhou stranu, měl poslání. A co když právě v tu chvíli, co bude trávit nenápadným nakukováním do výstřihu té paní, zaduní srdce ubohého trosečníka naposledy.
„Radši ten ostrov,“ odolal.
„Škoda,“ zasmála se mile posmutněle. „Něco jako ostrov je za zatáčkou a potom až nad Radošovem,“ ukázala opáleným kotlíkem proti proudu. Vodník odrazil a s každým máchnutím pádla si říkal, jakej že je to vůl.
Raději už se ani neotočil.
„Je to blbost, nikam nejedu,“ řekl na zprávu v láhvi ráno Boban. Ostatní přitakali.
„A co když skutečně někdo na nějakém ostrově umírá,“ nevzdával to Vodník.
„Na Ohři? Ty si se zbláznil. I kdyby byl někde na ostrově, tak k nejbližší silnici doleze po čtyřech,“ trval na svém Boban. Majda se dívala mimo a dělala, že je v Honolulu.
„A když má zlomený nohy?“ kontroval Vodník.
„Nemá! Ty s sebou vozíš na vodu korkovej špunt, papír a propisku?“
podíval se na něj Boban zvědavě. „Nevozíš! A teď mi vysvětli, jak někdo se zlomenejma nohama napíše dopis, dá ho do flašky od whisky, sežene někde korkovej špunt, všechno to zaleje voskem a doleze na konec nějakýho ostrova, aby to všechno hodil do vody?“
„Ale co když, podle data tam už umírá čtrnáct dní,“ nedal se Vodník.
„Je to celý blbost,“ uzavřel rozhovor razantně Boban.
„A seš si tím tak jistej?“ rýpl Vodník ještě jednou do Bobana.
„Jsem. Už si viděl vodáka, co by jel na vodu s flaškou dvanáctiletý irský whisky?“ sebral Boban Vodníkovi poslední vítr z plachet.
„Majdo,“ otočil se k Majdě a udělal psí oči.
„Jedu s partou,“ vrátila se Majda z Honolulu a podívala se mu přímo do očí. Ten pohled až mrazil.
Vodník se zvedl od ohně a začal balit. Od ohně znělo jen vrzání a rachtání ešusů.

Než dojel za zatáčku, začala padat tma. Z hladiny řeky se louhovaly průsvitné závěje mlhy a hluboké koryto řeky začalo tichnout, chladnout a usínat. Špici ostrova spíš tušil, než viděl. Dva proudy vody se srážely na konci ostrova do jediného a při setkání vytvořily peřej. Najel špičkou lodě k pevnině uprostřed řeky, povytáhl loď na břeh a vystoupil. Kraťoučké bliknutí světla ve vysoké a ostré trávě ostrova mu zvýšilo tepovou frekvenci. Teď si byl jistý. Nevzdal to a byl tady. On jediný, Vodník. Byl tady a přicházel s pomocí.

Vnořil se do ostrých stébel trávy a vydal se směrem, kde viděl bliknutí světla. Břity trávy jej sekaly do rukou, do ramen i tváří. Zavřel oči, z paží vytvořil štít a dral se neprostupným pralesem s jediným cílem. Poskytnout nebohému ticho, teplo, tekutiny, transport. Na páté „T“ zapomněl. Síť nataženou napříč ostrovem neviděl. Narazil do ní napřed rukama, potom rameny a konečně i hlavou. Otevřel oči a o odstín světlejší nebe nad hlavou nalezl rozdělené do malých polí ve tvaru kosočtverce. Začal bojovat. Jemné pletivo sítě jej objímalo těsněji a těsněji, až neschopen jakéhokoliv pohybu upadl na zem. Ve stavu úplné nehybnosti již dokázal pouze mluvit.
„Pomoc!“ zařval konečně do temného údolí.
Divoké šustění trávy a dusot kroků nešlo přeslechnout. Dvě světla se k němu blížila, až se mu zapíchla přímo do očí.
„Doprdelepráce, co to tu vyvádíte, člověče,“ houklo na něj jedno z těch světel.
„Přišel jsem vás zachránit,“ vykuckal ze sebe a hned věděl, že jeho odpověď vzbudí přinejmenším rozpaky.
„Zachránit?“ zeptalo se lehce ironicky světlo a sklouzlo na tvář muže, který držel druhou baterku.
„Zachránit?“ zeptal se již těžce ironicky osvícený obličej a pro změnu ozářil obličej druhého muže. „Jo tak zachránit,“ vybuchli oba v hlasitý smích a obličeje, které vnímal Vodník jen otvory kosočtverce, připomínaly válečné maskování kmene Yanomamo.
„Nemel se,“ vrátilo se k němu světlo obou baterek, když se oba kanibalové do sytosti vysmáli. „Ať nám to nepotrháš. To sako stálo rovný čtyři litry.“
Ornitologové Borek a Bolek přihodili pár polen do ohně a zvědavě a stále ještě s úsměvem ve tváři si Vodníka prohlíželi. Ten měl po obličeji i na odkrytých částech kůže obtisknutá oka sítě a připadal si jak mozarella. Usrkával po malých doušcích z nabídnuté láhve tuzemského rumu a v duchu dával za pravdu Bobanovi. Kdo by tahal na vodu flašku dvanáctiletý irský whisky.
„Tak povídej, ty sokole,“ vybídli ho ornitologové, když nabyli pocitu, že rum zklidnil všechny příznaky šoku. Vodník vytáhl flašku, z ní naučeným grifem zažloutlý list papíru a podal jej oběma lovcům.
„Blbost,“ prohodil Bolek, když dočetl text na listu.
„Blbost,“ prohodil Borek, když dočetl text na listu.
„Blbost,“ řekli oba naráz a vzali si zpět flašku rumu.
„Nicméně seš frajer,“ dodal Bolek po řádném doušku z láhve.
„A borec,“ přidal se Borek.
„Dopíchat to proti proudu za jediný den až sem,“ zvedli oba uznale palec k hvězdnému nebi a vrátili mu flašku rumu.
„Tak si dej ještě hlta a kilometr nad náma je Radošov, to dáš,“ řekl po dalším kolečku Bolek.
„My chceme ráno chytat,“ doplnil ho omluvně Borek a zbytek flašky rumu mu nechali na cestu.

Radošov nešlo minout. Nejdřív jej uvítala světla z oken samostatných domků na břehu, která se později slila do chuchvalce světel samotné obce. Pod smrťákem u elektrárny přirazil ke břehu. Vytáhl loď na břeh a vydal se k hromadám plátěných krtinců na přilehlé louce. Na kostelní věži odbíjela půlnoc. Prošel mezi kopulemi stanů až k místu, kde spal předevčírem ve stanu s Majdou. Na místě jejich stanu stál dnes úplně cizí stan a zevnitř stanu bylo slyšet neustálé praskání výbojů statické elektřiny zaviněné třením silonové látky spacáků o sebe. Význam těch zvuků uvnitř stanu bezpečně dešifroval a nemusel mít ani moc fantazie aby si představil, co se uvnitř stanu odehrává. Všechno mu přišlo najednou nespravedlivé a konečné. Hodil si lodní vak přes rameno a vyrazil k hospodě.

V hospodě U lávky bylo i v tuto noční hodinu plno. Předvčerejší servírka tančila i dnes s tácem štuclů piva nad hlavou mezi stoly obloženými různými partami různě zdatných vodáků a tvářila se mile, ale nezúčastněně. Na rozdíl od těch holek a kluků v různě vyšisovaných trikách neměla dovolenou. Vodník našel v celé hospodě jediný volný stůl. Seděla u něj holka v bílé haleně pocákané různobarevnými fleky od jídla a podrobným zkoumáním šlo přečíst celý dnešní jídelníček. Holka tak v jeho věku měla mastné zrzavé vlasy stažené do culíku, tváře pokropené všemi známými galaxiemi pih, ruce do běla vymacerované od vody se saponátem a kolem očí unavené brázdy vrásek. Před ní na stole stála otevřená flaška od fernetu a sklenice malého piva.

Na dotaz, zda je u stolu volno, mávla unaveně rukou a aniž by na se něj podívala, zapisovala něco na povědomý arch papíru.
„Lodní deník nebo jídelní lístek na zítra?“ pokusil se Vodník o kontakt.
Kolem stolu se vznášela vůně přepáleného tuku, která vystupovala z její haleny a jejích vlasů a po chvíli začala být čpavá a nepříjemná.
„Ale, stejně vás to nezajímá,“ odpověděla, aniž by zvedla oči.
„A co když jo,“ zkusil udržet nit hovoru.
„Tak tedy básničku,“ zvedla konečně oči a podívala se na něj těma nejzelenějšíma očima, že i čajové plantáže v Indii zbledly.
„Tak to máte pravdu,“ zatřásl Vodník hlavou, „znám jenom první verše Máje.“
„Tak vidíte,“ vrátila se očima zpátky na stůl. Bílými dlaněmi stočila arch papíru do ruličky, strčila jej do láhve od fernetu a do hrdla vrazila korkový špunt. Potom naklonila svíčku hořící na stole a horkým voskem zalila hrdlo láhve. Vodník ty pohyby vnímal neschopný slova, jako by se vše odehrávalo mimo stůl, hospodu, realitu za tlustým neprůstřelným sklem ve zcela jiném časoprostoru.
„Ježišimarjá, vy jste, vy jste...“ vypadla z něj konečně první slova.
„Zuzana,“ zvedla k němu zas ty čajové plantáže a konečně se usmála.
„Teď a tady ficka v kuchyni, jinak posledním rokem na „čévéúté“, trvale bytem v Ostrově nad Ohří. Ještě něco?“
„Trosečník,“ dokončil Vodník větu a najednou si přišel zklamaný, unavený a ze všeho nejvíc podvedený.

Jan Valeš – Jeňýk