Konec července 2024. Mám volný víkend, a tak po vzoru zdejších milovníků intenzivního pádlování plánuji podobný podnik na Ohři. Z Tršnice do Klášterce jsem ji jel před 21 lety, kdy jsem se seznámil s drahou polovičkou. Tedy vzpomínková single akce doplněná pádlováním od úsvitu do soumraku s vystupováním z lodi jen v nejnutnějších případech. A když řeka protéká městy s krásnými vyhlídkami na historické monumenty, je to o to hezčí. A tak si naplánuji začátek od Skalky, abych viděl Chebský hrad a staré město z vodácké perspektivy.

Na sídlišti Skalka vytahuji svého nového kámoše, krásná hliníková kolejda, co odvezou hravě loď pod hráz a třesu se na fajnová panoramata. V půl třetí odrážím od přehrady po, světe div se, letní řece bez návalu hlučných plavidel. Po pár stech metrech se objevuje věž a část hradeb falce nad korunami stromů. Než vytáhnu foťák, poponese mě voda dál a vše zmizí v listí a ani dál už se neobjeví.

Nevadí, za pár desítek metrů se blížím ke kryté dřevěné lávce pod hradem, kde absence stromů na pravém břehu slibuje zadostiučinění. Nad hradebním jezem je mi odměnou krásný výhled.

Jez má oslizlou šikmou desku, asi metrový schod a zához z kamenů. Pohledem v dál po 100 metrech další jez a od něj řeka v kamenných zdech. No, pěkný. Už mi dochází, proč průvodci začínají od Ottova jezu. Přetáhnutí přes kozy nepřipadá v úvahu a klouzat po jezu se mi nechce. U lávky vytahuju na levý břeh, aktivuji kolejda a modlím se, aby byl pod jezy vstup k řece. Naštěstí hned pod vyrovnávacím jezem jsou schody.

Sice nevábný přístup posetý odpadky, ale lepší než kolejdování po nábřeží. Pokračuji korytem sevřeným navigačními zdmi. Výhledy nic moc, a tak přitlačím do pádla. Přetáhnu Ottův jez, nesjízdnou obludu, zpod kterého se řeka lehce rozteče, loučí se s Chebem a noří se do prosluněných luk.

Následně volej a jez v Jindřichově. Na levém břehu ohradníky, nasypané kameny a džungle z nejrůznější pichlavé a bolavé květeny, vlevo kartáčový rybochod, ve středu jez a vpravo náhon. Rybochod, byť je v něm málo vody, volím jako jedinou schůdnou cestu.

Z Tršnice je to už známá štreka, a tak jen pár momentů z plavby. Dojel jsem za soumraku do Šabiny, kde mě u hospody na jezu místní opilec láká na spaní do letního kina…. skáču do lodi a mizím na druhém břehu. Zážitků dnes bylo už dost.

Za úsvitu mě budí ptáci, balím a se spícím kempem v zádech vyrážím prázdnou řekou. V Dronte ranní kávička, pivko a jede se dál. V Lokti jako by někdo vyměnil řeku, paddleboardy, lodě, rafty, hluk až do Varů, kde lidstva znatelně ubyde.

Sobotu končím v Radošově, kde potkávám kamarády a neodolám posezení a pokecu, byť by do setmění šlo určitě dojet ještě dál. Po sobotním veselém posezení na mě dolehla nedělní smuta, a tak končím po osamělých, ale svižných 16 km v Perštejně a jedu si vlakem prohlédnout Cheb z pevniny.

Před drahně lety jsme přibrali na pánskou vodu na Radbuzu suchozemského kamaráda a zažil propršený a chladný víkend, kdy došlo pivo, došel rum a suché oblečení. Dodnes slyším jeho nedělní: „Hele, příště se mnou nepočítej, jako nikdy více, tohle není pro mě.“ A co myslíte? Jezdí doteď, páč tyhle vzpomínky jsou intenzivnější, vzpomínané a v mysli zaryté spíš, než krásná prosluněná plavba. Po tomhle víkendu jsem si říkal, tak Cheb jsem si dal, ale že bych jako musel někdy znovu…. ale kdo ví.

Kouďa