Díl I: Romantika na Hubertus s výkaly ve Varech

Nebyl by podzim podzimem, kdyby nebyl ozdoben barevnou melancholií říčního údolí a klokotáním vody na peřejích. Jenže suchý rok 2025 měl nabídku skromnou. Napadlo mě nafotit na Ohři tři madisonské mosty na památku nedávno zemřelého Roberta Redforda^*. Přes satelit jsem zkontroloval stav sinic na Skalce, do zelené polévky se mi nechtělo, a z nedostatku vody či fantazie jsem se, věren heslu Horace Greeleyho, vydal na západ. Pozdní vlak mě ale v Chebu vyplivnul zase do tmy. Zpětně lituju těch tří jezů a dvou kilometrů. Měl jsem se vyhecovat. Byla by to dobrá cena za noční fotku té první kryté lávky.

Leč znaven a obtěžkán střihnul jsem to liduprázdnými ulicemi z nádraží přímo k Ottovu jezu.

Namísto sentimentální vzpomínky na Goetheho italskou upalovačku od paní Stein a focení osvětleného mostku jsem pragmaticky nahmatal jazýček ve stupínku před viaduktem a opatrně se protáhl mělčinou. Vysoko vyčnívající vodočet zoufale zalkal: 58 cm. Skalka víc nepustila (4,2 m³/s). Nezbylo, než se od začátku smířit s občasným drncáním. Vědel jsem, že trocha přiteče zítra Odravou z Jesenice, i když na optimální triádu 8-16-24^** to nedá ani omylem.

Neděli jsem hodlal začít s východem slunce, avšak ocelové mraky rozhodly jinak.

Do ticha meandrů Chebské pánve jsem tak vyplul pod zataženou oblohou a na modré nebe si počkal až do Lokte. Na zídce u jindřichovského jezu nečekaně zahřmělo. Soustředěn na šlahouny ostružiníků visící přes zábradlí jsem nepostřehl, kam se mi sune loď. Zetala viset na trčících kartáčích na štorc propustí, a tak jsem musel za koňadru pořádně zabrat. Věrná pomocnice se však rychmým rupnutím rázně rozloučila: rána jako z praku! A bylo po ptákách. Zatímco jsem nervózně přemítal, na kterém jezu ji budu nezbytně potřebovat, zkoušel jsem svázat kratší a kratší konce. Marně. Totálně zpuchřela.

Dva stupínky, šest mostů, dvanáct kilásků a už mě Odrava tlačila kolem zvelebeného zámku Mostov. Jenže já ostřil na jiný skvost! Malebný, dřevěný a cele zastřešený most. Propletl jsem se tedy ještě labyrintem ostrovů u Chotíkova, vykroužil poslední meandry se svislými břehy pro ledňáčky, vyplašil rezaté a bílé nutrie a už přede mnou stál. Druhá krytá lávka je v Kynšperku nad Ohří. Bílé labutě, rudě žhnoucí javory a dlouhá konstrukce zčernalých prken s řadou třinácti širokých oken. Madisonské mosty hadr.

Pod městem se dalo do slabého deště, čímž se melancholie přelila do Sokolovské pánve obrazně i fakticky. K další fotce mě donutil až načepýřený labuťák, kterého jsem před Dasnicí už netrpělivě vyhlížel. Zůstal i na podzim. I když mu ornitologové při krátké fotoperiodě věštili ochablý teritoriální instinkt, nezklamal. Pádloval za mnou se sykotem, hrnul vodu krkem, až mohutnými záběry vlny přepadaly, ale hlavu neukázal. Dokáže ji ve výstražné póze zaklonit tak hluboce, až se ztrácí ve sněhobílém vějíři do oblouku vypnutých křídel. Frajer! U trati jsem se protáhnul provaleným jezem a u Šabiny dalším. Takhle kdyby vypadaly všechny.

V poledne se mi hlavou mihly verše:

Kdepak se touláš, slunce, po ránu,
proč do mraků se halíš?
Tiše a sám tu zůstanu,
proč, to jenom ty víš.

Elektrárna Tisová, kde to v zúženém korytě pěkně odsýpalo, limnigraf Citice, kde spadlo dalších pár kapek, asi abych neměl pocit, že je vody moc málo (6,9 m³/s) a už jsem si to šinul po vybetonovaném dně do Sokolova. Koho by dnes napadlo, jaké tady před napřímením musely být krásné meandry! A zdalipak si někdo po zaplavení lomu Jiří vzpomene, aby se vrátil odklidit aspoň tenhle kilometrový flák betonu? Podkrušnohorské řeky to s námi holt nemají lehké. Svatava by mohla vyprávět. Ještě dvě mělké zatáčky a už jsem si protahoval nohy kolem jezu Královské Poříčí. Řeka se za městem poprvé zařezává do hlubokého údolí a já vzhlížel vzhůru, jestlif do chladného lesa vyndat větrovku. Radši jsem přidal v tempu. Když se svahy rozestoupily, otevíralo se už modré nebe. Právě včas. Vítal mě třetí geomorfologický celek, Slavkovský les.

Okrová silueta gotického hradu Loket vyrůstající ze zčernalých granitů byla v dobrém světle, hrany věží a střech strmě trčely vzhůru. Ten pravní poklad se ale otevřel až před Horním jezem. Za obřím obloukem Masarykova mostu byl dokonalý podzim. Klidná hladina posetá právě spadanými listy javorů, jasanů a dubů. Socha Johanna Wolfganga v sedle nad tunelem mě tudíž nechala chladným a jméno další milenky zůstalo zapomenuto. To bych musel mít háčka, aby mě u Dolního jezu nabral.

Za loketskou smyčkou se údolí Ohře zavírá podruhé a viny na kamenech si začínají ševelit.

Kolem Svatošských skal musí člověk zvolnit a poctivě hlídat široce se klikatící proudnici. A hlavně se kochat. Ženich, Nevěsta, Páter, Tchán ani Tchýně na svatbu zase nedorazili, na Zámku byli pouze horolezci. Jen velká paseka a nezahubené porosty invazní křídlatky japonské rušily ten romantický kout.

Bylo pět, když jsem podjížděl Doubský most na začátku Varů. Nastával čas rozmyslet si místo na nocleh. Vycházelo to tak na Hubertus. Před očima mi užuž začínala vonět klobása s fazolemi, hnedle se mi sbíhaly sliny. Fekální realita mě však srazila na zem. Otevřený septik vytékající u Studentské ulice ohromoval smradem. Maně jsem vzpomněl na léta učednická: „Víkendová noc je k nelegálnímu vypouštění odpadů a toxických látek nejvhodnější, nikdo z laborek není v práci a ve tmě není až do rána nic vidět," učil nás drsné praxi pan docent Popovský, světový expert na obrněnky. Kdybych si nezapomněl mobil, měli by na povodí páni dispečeři poplach. Takhle jsem jenom s řekou tiše trpěl.

Z kalných myšlenek mě vysvobodila až Rolava. Čirá voda z Krušných hor se jen neochotně mísila s vodou zeleně zakalenou od sinic přítékajícími už ze Skalky a zcela marně vzdorovala místnímu čuníkovi. Sklouznul jsem jez U Solivárny, ohlédl se ke Kolonádě na téměř vyschlou Teplou a už vyhlížel drahovický limnigraf (9,9 m³/s). Zažil jsem tady i nižší stav, ale to už byla doslova dřina. O to víc mě vystrašil sotva viditelný a tichý stupínek. Zrovna jsem kousal jablko a loď byla čelem vzad. Jak ISO mě potrápil! Užuž jsem ztrácel rychlost, jak si mě pidiváleček podával zpátky. Při velké vodě není vidět, při střední to člověk proletí, ale při nízkém stavu pěkně tahal za copánek.

Pod čistírnou mě namísto povzbudivých peřejí čekal další trýznivý pohled, nová cyklostezka. Za masový turistický ruch zaplatila řeka ztrátou pobřežního pásu lesa a více než kilometrem přirozeného břehu. Vodáci se budou navždy kochat dalším záhozem z masivních balvanů a závodní cyklisti si milerádi užijí rozpáleného asfaltu, až budou rozstřelovat žárem schvácené chodce. Inu, pokrok nezastavíš. Kdo by dneska toužil po stínu v tichém říčním údolí? A že se do vody zbytečně vyluhují polyaromatické uhlovodíky? Prosím vás, kdo by v naší klausiánské společnosti očekával od řeky něco jiného než levný transport odpadů? Gravitace je přeci zadarmo, tak ať žije ekonomismus! Kdesi za mraky zapadalo slunce a já s chmurami kotvil u Hubertusu. Od ohně do spacáku mě už vyprovázel déšť.

Pokračování příští týden ...

Dan

Pozn.: ^* Až při editaci článku jsem zjistil, že si celá léta špatně pamatuju režiséra. Útěchou děravé paměti může být jen historický fakt, že Robert Redford (úmrtí 16. září 2025) byl do hlavní role fotografa Roberta Kincaida původně zvažován. Clint Eastwood nakonec dostal nejen hlavní roli, ale vzal i režii.

^** Moje mnemotechnická pomůcka pro optimální průtoky na limnigrafech Cheb-Citice-Karlovy Vary.