Tento článek píšu na objednávku. Upozorňuji na to, protože zrovna tak, jako já, by jej mohl napsat každý z nás.

Jak zaujmout tu, která je jiná, než ty ostatní na břehu

Za dřívějších dob oblékali rytíři brnění, nasazovali přilby a zavilý výraz, do rukou brali dřevce, a sedali na kůň. To vše pro čest a slávu, a především pro svou velikost a význam v očích dam. Přiznejme si, že i dnes leckteří borci nad bouřlivou peřejí sedají do kajaků a chápou se pádel (také) s motivem obstát v očích Té, která je jiná, než ty ostatní na břehu. Kteréžto pochopitelně přijímají svou roli a stávají se průvodkyněmi, obdivovatelkami, konejšitelkami, a ovšem i odměňovatelkami těch, kteří vláčí svá těla zimou, peřejemi, v horších případech i zraňujícími kameny v korytech bystřin a řek.

Nejkrásnějším dokladem této souvislosti je nádherné video (Hamerák 2007), které natočili o Hameráku podle hudby starodávné keltské skočné vodáci z Čelákovic. Kontrast divokého světa mužů na vodě a krásné dívky na břehu je výmluvný.

Chtěl jsem být námořníkem

Výjimka potvrzuje pravidlo. V mém případě to byla maminka. Ve věku tří let mi koupila námořnický obleček, z něhož mi v paměti utkvěl padací most na kšandičkách s nápisem Nazdar. Myslela si bláhově, že tím bude moje touha po námořnických dobrodružstvích odbyta. Nebyla.

V patnácti jsem chtěl být námořníkem. Přihláška na průmyslovku do Děčína podána, rodiče rezignovali. Co však nedokázaly jejich argumenty, dokázaly brzo moje pohledy na trička vrstevnic, jejichž příjemně změněné anatomické tvary nešly dohromady s řeholí průmyslovky a lodnické profese. Úspěchy kamaráda u spolužaček na gymplu mne v jeho stopách zavedly do oddílu vodního slalomu. Představy o tom, co mne tam čeká, byly sice matné, ale vůle podstoupit cokoliv pro svalnatou postavu a obdiv spolužaček, rozhodná. Co jsem pudově hledal, jsem našel – celoživotní lásku. Vodu. Přežila spoustu dalších žen.

S první studentskou láskou na vodě

První a zásadní konflikt mezi mojí první řekou a první dívkou na sebe nenechal dlouho čekat. V sedmdesátých letech jsem sjížděl Jihlavku (viz článek Jihlava od Slávky Járové) s první studentskou láskou. V červenci, na slalomové deblkanoi Vertex, v řece tekly tři kýble vody (za hodinu). A bylo všechno, jak Slávka ve svém článku píše: krásná tábořiště, úděsná přenášení obou přehrad (byly tehdy ve stavbě, o to hůř), šílená bouřka pod Mohelnem, a trvalo to sedm dní. Na Čertově ocase jsem lodi přerazil kýl, po pás ve vodě, děrami přitékalo víc vody, než jsem stačil ešusem vylévat. Nemohl jsem tam loď nechat (byla půjčená), tak jsem brodil do Ivančic řekou a táhl ji za sebou. Děvče šlo samo po břehu, vilo si věnečky z pampelišek, a bylo si jaksi samo pro sebe. Já dřel a táhl loď i bagáž a šířil optimismus, jak zlatokop na Aljašce. Tak jsme došli do Ivančic, nalodili se na vláček, a jeli k domovu. Já do Brna, Ona - Pražka - do Prahy. A tak jí říkám: "Tak co, Oli, jak se teď uvidíme? Mám ti zavolat?"

Dlouhým pohledem na mne upřela zpod blonďaté hřívy své modré oči a řekla - uvědomil jsem si, jediná slova za poslední dva dny - "Už mi nikdy nevolej ..."

Bývalá partnerka mi na odchodnou spálila pádlo i neoprén

S roky přicházely nové řeky i nové vztahy. A nové zkušenosti. Třeba tu, že dobrá loď vás na rozdíl od ženy v průšvihu nezradí. Že vodu lze milovat jako ženu – vášnivě, žárlivě, bolestně i závratně (tím nemám na mysli kamaráda, jehož fotku při souloži s raftem mám kdesi ve vodáckém archivu). Před očima mi defilují vzpomínky na něžné portréty dívek, které fotografoval můj přítel a vynikající kanoista, který se utopil dřív, než se je naučil milovat. Na zášť bývalé partnerky, která mi na odchodnou spálila pádlo i neoprén. Na krásné slečny, které pod vlivem fabulování o světě divokých řek a hrdinských skutků uprostřed noci odevzdávaly své tělo i duši. A konečně i na tu malou a prdelatou, kterou jsem před více než dvaceti lety sbalil na eskymáky, točené jen tak pro radost před loděnicí, a která mi dodnes neřekla na nic souvisejícího s vodou „Ne“…

S loděmi i v autobuse

I když je to článek o vodáckých začátcích, každá voda jednou odteče. Myslím na pana Smrtku v Cimrmanově Vizionáři, jak říká: „Pánové, uvědomte si to všichni: Je zakázáno cokoliv si brát sebou do hrobu!“

Jeli jsme kdysi s parťákem na vodu do Víru, bez auta, s laminátovým deblem sebou. Do Bystřice to šlo vlakem, ale jak dál? Na první zastávce autobusu jsme byli sami, tak jsme přemluvili řidiče, loď narvali do uličky, a jelo se. Pak ale přistupovali lidi, a protože pro loď nemohli dál, tlačili se všichni vpředu u řidiče. Musel to být zvenčí zvláštní pohled, prázdný autobus, a kolem řidiče chumel naštvaných lidí.

Doufám, že až nadejde má chvíle, přemluvím Smrtku (koneckonců, jak já tomu rozumím, je to ženská), a vezmu si jednu loď sebou. Nějak se už do toho tunelu se světlem na konci vejdeme, tak, jako do roury na Botiči. Doufám, že tam bude pokračovat aspoň jedna řeka, aspoň jedna zajímavá dušička postojí na břehu, a bude tam stejný boj, a stejná sranda.

Vladimír Hejtmánek