Letošní jarňáky jsme začali plánovat už někdy na podzim a v úmyslu bylo vydržet týden ve Španělsku. Díky výpravám, které se vrátily začátkem roku s nevalným úspěchem, jsme o něco zkrátili cíl naší cesty a rozhodli se pro Francii. Největším dobrodružstvím bylo asi už překládání informací o řekách z francouzského webu, ale k tomu se vrátím u každé řeky zvlášť.
Reklama
Loue
Odjezd se o něco opozdil nákupem proviantu, takže z Prahy jsme vyjížděli někdy kolem jedenácté večer. Dvanáct hodin na to už skládáme lodě u Loue na nástupním místě úseku v Mouthieru, o němž se v popisu píše WW II-III. Horní úsek v soutěsce neměl vodu, takže jsme ani neměli jinou možnost. První slovo, které jsme nikde nepřeložili bylo planiol, ale samo o sobě už ve mně vyvolávalo hrůzu, protože nezní moc akčně a navíc mělo střídat peřeje. Nestřídalo, povětšinou to byl právě a jen planiol/olej. Velmi často vykoupen alespoň sjízdným jezem. Těch se na Loue také vyskytovalo mnohem více než v popisu řeky. Takže já to balím po šesti kilometrech a kluci pokračují do Vuillafans, kde na ně čekám, a dospávám prořízenou noc. Po příjezdu se tváří, jako že si to moc užili, což jim přeji, avšak nevěřím.
Bonne
Druhá v pořadí nás čeká Bonne na svém úseku Pont la Fayette- pont du Pretre opět II-III. Jenže je to trochu z ruky a tak do údolí Bonne dojíždíme někdy po půlnoci. V serpentinách k řece mi dochází morál a vjíždím na bývalou silnici, kde nakonec i spíme u vodopádu odpadní vody. Romantiku tak ruší jen zápach, který se pádem vody uvolňuje a drobná vodní mračna, která nám klesají na spacáky a na hlavy. Pokud se sem někdy vydáte, sjeďte na spaní až dolů k mostu Fayette, kde jsme pak my ráno snídali a zjistili, že tenhle úsek si pro nedostatek vody fakt nedáme. Ale to bylo dobře, Bonne se o kus po proudu svírá do soutěsky, která je v nejširším místě široká do deseti metrů a v nejužších místech nemá ani dva metry. Popis o řece hovoří o WW IV a prohlídka ze břehu je nemožná, protože údolí je dost hluboké. Já už jsem zcela odhodlán. Kluci se stále ještě rozmýšlí, tak opatrně postrkuji jejich odvahu směrem k řece, abych si to přece jen sjel.
Nakonec je ta nádhera zlomí a už lezem do hydra. Jediné, co mě trochu trápí, je výpust nějaké horské elektrárny, ze které nic neteče a my ji máme za zadkem. Ale jet musíme, protože máme další nepřeložené slovo drossage. Začíná se menší peřejkou, která se postupně zakusuje do skal svírajících řeku. Dá se říci, že tvoří takovou bránu do míst, odkud není návratu. Za tímto kamenným portálem se koryto rozšiřuje a v bezvýznamnějších peřejkách uhání k první drossage. Pro ty z vás, kteří to slovo také neznáte, jedná se o zúžení koryta na šířku lodě a pádla z každé strany a současně terénní zlom různé výšky v tomtéž místě. Po Petrově zaplavání na tomto stupni vyskakuji z lodi, abych pochytal co se dá. Bohužel přicházíme o první materiál. Z kajaku se uvolnila házečka a pytlem se šprajcla pod vodou mezi kameny, že se k ní nedá dostat. Odříznutím zachraňujeme aspoň lano. Dál Bonne uhání za pravidelného střídání užších rychlejších a širších pomalejších míst k viaduktu, který se majestátně klene nad hlubokým údolím.
V další části se trochu zvyšuje spád a častěji se řeka prodírá skalnatou soutěskou. V jednom takovém místě Petr opět zaplaval, ale díky šířce toku je během chvilky na břehu. Loď takové štěstí nemá a zastavuje se až nad nejužší drossage, co na řece je. Teď lituji toho, že jsem nad ní zastavil kvůli záchraně kajaku a měl tak možnost přemýšlet, jestli se tam vejdu a co pod ní…
Bonne
Dál nám cestu kříží ještě jeden most, na kterém by se dalo eventuelně končit, což Petr i zvažuje, ale nakonec v kompletní sestavě pokračujeme. Zpočátku to vypadá, že řeka už ukázala všechno co umí. Po pár zatáčkách se však opět zúží a vypne se k poslednímu esu v rukávu. Stupeň je sice techničtější než ten předchozí, za to je však podstatně širší. Frčíme a Petrovi, který už si zakrauloval dost, pomáháme přetáhnout loď po břehu. Dál už se voda uklidňuje až k přehradě, na kterou dojíždíme už za soumraku.
Meloun