Botič až do VltavyVcelku výstižný komentář, ke kterému není skoro co dodat. Snad jen že po důkladné obhlídce náplavky na Výtoni jsme se rozhodli nevynechat ani poslední úsek a dojet až do (dříve) stříbropěnné Vltavy. Průjezd tunelem byl zpestřen jedním stromem (či větvemi či co to bylo - ono toho světla z baterek není zas tak moc a pomalu to tam taky neteče) který hrozil v pravé části koryta. Levou částí se ale dal snadno objet. Poslední stupeň v tunelu měl pěkný váleček na postrašení (letos bylo docela dost vody nezdálo se vám?) a už jsme se přiblížili k napjatě očekávanému vyvrcholení - vltavské náplavce. Byli jsme připraveni vysednout před ní a vylézt na zábradlí, nicméně světlost se nám zdála dostatečná, takže jsem se rozhodl pro pokus o kompletní sjezd. To, že se profil snižuje jsem zpočátku přičítal optickému klamu, ale je to tak. Náplavka se směrem k Vltavě snižuje. Podhled je z železných profilů - larsenek, takže je střídavým podmačkáváním možno postupovat vpřed. Zpočátku se mezi nimi lze slušně narovnat, v závěru je to horší. Nicméně jsem se po jistém úsilí v závěru vysoukal vylehnutý na boku nejprve hlavou a rameny zpod náplavky. Naskytl se mi úchvatný pohled přímo do očí tří zcela konsternovaných rybářů, kteří měli nahozeno přes zábradlí náplavky a nevěřili vlastním očím. Nejprve hlava, pak tělo, pak loď a po ní další čtyři kajaky. A prázdný singl - jeho jezdec vystoupil před náplavkou, loď pustil napřed, aby si taky užila. No a díky Honzovi Šupovi (v tom slušivém kloboučku na výkladu tratě) za dodání odvahy na vstupní rouru. Letošní statistiku odhaduji tak 70-30 ve prospěch těch co projeli hlavou dolů, takže se nám moc nechtělo. Ale stálo to za to.
Radek Stach |