Konec letošního dubna sliboval slušné vodní stavy, takže jsem si před prvním májem nastavil víkend a vyrazil na Lužnici. Počasí bylo luxusní, doprava dráhou s několika přestupy také kupodivu fungovala a vodní stav, ač ke konci dubna pravidelně klesal, vypadal slušně.

Suchdol - Hamr pod jezy sucho

V sobotu ráno jsem kolem osmé zvedl kotvy ze Suchdola a vyrazil na své vzducholodi do meandrů proslulého veletoku. Kolem poledne jsem dokličkoval na Rozvodí a pustil se dál po Nové řece. Nejprve pěšky a pak formou zoufalého slalomu mezi mělčinami. Tuhotekutou plání jsem se dopotácel na Weinzettel a kolem prakticky suchého jezu přenesl loď lesem. Nad jezem byla hromada plovoucího bordelu, tudíž nebylo možno použít k přenesení ostrůvek. Voda šla turbínou a přes vlastní jez neteklo skoro nic. Následovaly další pěší vložky a mezi nimi zoufalý slalom. Kolem třetí jsem vplul do Nežárky a přenesl jez Jemčina. Vody tam bylo o něco více, ale ani tak stav nepotěšil. Vyrazil jsem dál a s klesajícím sluncem rostla moje nervozita. Někdy po páté jsem překonal sypaný práh na ř. km. 20 a pokračoval k Metelu. Cestou jsem minul Pulsar s veselou posádkou a vrbu, která si nečekaně „ustlala“ asi dvacet metrů pře přídí mé vzducholodě. Pár kiláků před Metelem mě Pulsar předehnal, a když jsem se kolem půl deváté dopotácel na Metel, pomohla mi jeho posádka přenést (díky!). Slunce mizelo za obzorem, a tak jsem vyrazil na poslední etapu na Hamr, kam jsem dorazil s posledním světlem.

Hamr - Soukeník pod jezy opět sucho

V neděli kolem půl osmé ráno už jsem byl opět na cestě. Krkavec jsem přetáhl tradičně vlevo, jez ve Veselí vpravo kolem elektrárny a upaloval do dáli.

Dráchov i Čejnov jsem přenesl a nafotil varovné cedule a pomníčky. Jez v Soběslavi i ten u ostrova pod Soběslaví (levé koryto) šly sklouznout po tělese. Pak ale nastal předlouhý volej. Po šesti kilácích poněkud vzteklého pádlování jsem dorazil k jezu Roudná a srdečně proklel trapiče elektrárenské a jejich zelenou energii. Šlajsna zarostlá bujnou vegetací, pod jezem poušť, na pravém břehu dlouhá hráz a za ní metr pod úrovní hladiny ohrada s koňmi. Vedle elektrárny ve mlýně byla postavená druhá na novém náhonu, mlely samozřejmě obě.

Přeplazil jsem se s lodí okolo a pod úrovní odtoku z nové elektrárny vyplul. Čekal mě ještě dlouhý volej před Planou i přehodnotil jsem původní plán a rozhodl se místo v Táboře pro dnešek skončit na Soukeníku. Jez v Plané byl také jen lehce ovlhlý (voda šla zase přes turbínu) a totéž mě čekalo i na Soukeníku.

Kemp byl v provozu, ale byl jsem tam sám. Majitel jest figurkou rázovitou – když není provozní nápor, je docela fajn. Za plného provozu bych ho ale zažít nechtěl, byť jeho drsné reakce na výstřelky sezónních takyvodáků zcela chápu. Mimo jiné se zmínil o svérázném přístupu povodí při opravě jezu – když se prý ptal, proč při opravě neudělají sportovní šlajsnu, když na Vltavě se tak děje běžně, zněla odpověď, že když dá cca dva melouny, že jí klidně postaví. Vltava má přednost, jiné toky nikoho nezajímají ...

V okolí Tábora někdo ukradl 20 cm vody

V pondělí ráno jsem se zvedl kolem sedmé a vyrazil k Táboru. V řece chybělo dvacet čísel vody.

Přetáhl jsem skoro suchý jez v Sezimáku, protlačil loď přes mělčiny a přitom nakopl pár ryb jedlé velikosti, které tam uvázly v důsledku náhlého poklesu hladiny. Místní elektrárna měla standardní odběr, ale v Roudné zřejmě včera večer došla voda ...

Vyschlé řečiště u Benešova mlýna

Prodrncal jsem Táborem (kemp na Suchomelově ostrově zase funguje) a postupně se doplacatil k Benešovu mlýnu. Jez jsem prodrkotal šlajsnorybochodem a nafotil tristní stav navozený elektrárnou.

Postupně jsem projel další jezy. Kvěch se dal projet, Matoušovský mlýn se „zelenal“ energií, takže pod ním bylo šutroviště.

Jez Lužničanka/Bečice byl jen lehce vlhký, ale na pravém břehu se honosil novou úpravou – betonovým chodníkem pro přenášení lodí. Pod Lužničankou se bude obnovovat jez Suchomel – na břehu se hemžily bagry a ležely tam opravené součástky turbíny vylámané z trosek starého mlýna. Jez u řetězového mostu i Dobronice – papírna byly tradičně „přenosné“, jez v Dobronicích pod hradem byl díky elektrárně jen lehce zavlhlý s dlouhým pěškobusem. Kolem šesté jsem dorazil na Říhovky. Vypadalo to na bouřku, takže jsem postavil přístřešek. Spadlo ale jen pár kapek a pohroma se realizovala někde severněji ...

Na prvního máje ráno jsem naposledy sbalil, zpopelnil rozpadlé tričko a odplul kilák a půl k Bechyni. Poblíž srubu na pravém břehu jsem usušil a sbalil loď, načež jsem se lesními stezkami vydrápal na nádraží a s pomocí našich drah přesunul domů.

Je prokletím dotované zelené energie, že celkem zajímavý úsek Lužnice pod Táborem se mění v soustavu volejů prokládaných šutrovišti a jezů často vylepšených oplocením na jedné straně (někdy na obou – Benešův Mlýn) a neschůdným terénem na druhé.

Střelec