Na tenhle výlet jsme se s lidmi kolem mateřského centra připravovali rok. Vloni na konci prázdnin jsem na dovolené víceméně náhodou objevil bezvadný vodácký kemp v Kostelci nad Orlicí. Ideální pro rodiny s dětmi, protože se tu dají kombinovat výlety po mnoha různých pamětihodnostech v okolí s krátkými plavbami po Divoké Orlici tekoucí přímo za plotem. Čisté sprchy a záchody, krytá venkovní kuchyňka, společenská místnost, která funguje zároveň jako hospůdka a dětská herna, v noci klídek, pohodoví majitelé. Po zkušenostech z odporných tábořišť na profláknutých letních řekách malý ráj.

Jediné, čeho jsem se bál, aby nebylo málo vody.

Čtvrtek

Od včerejší noci se z oblohy valily proudy deště. Předvoj z Kostelce hlásil, že je tam situace obdobná. Manželka s mladším potomkem raději zůstala u babičky. Po pravdě řečeno bych se na celou akci vzhledem k trvajícímu dešti, pesimistické předpovědi počasí a své stařecké pohodlnosti také s chutí vykašlal. Ale nadšení mého staršího syna, šestiletého Tadeáše, z očekávaných dobrodružství naší „pánské jízdy“ bylo natolik velké, že podobné zbabělé úvahy předem odsuzovalo k zániku. Zpětně mohu konstatovat: „Ještě, že ty děti máme.“

K bagáži a lodi jsem jaksi pro jistotu přibalil svoji helmu, vestu a házečku.

Pátek

Při bubnování kapek do stěn stanu se dobře usíná. Pokud mě probudí stejné zvuky, mám spolehlivě zaděláno na ranní depresi. Tahle byla pořádná. Majitelka navíc zcela nevyloučila zatopení kempu.

Orlice v Potštejně byla hodna svého označení – divoká. Silný kalný proud s sebou nesl různé špalky a kusy kmenů. Ale také skupinu kajakářů.

„Jak to vypadá nahoře?“ zahalekal jsem na ně u jezu, jehož potencionální sjízdnost jsem právě posuzoval.
„Je to čistý a docela rychlý, málo vracáků.“ Bez problémů se dostali dolů a zmizeli za zatáčkou.
„Tati, pojedeme to taky?“
Přestalo pršet.

Večer zazněly ve zprávách obligátní řeči o hazardujících vodácích doplněné záběrem maníka, který s blaženým výrazem máchal pádlem v Zemské bráně.

Sobota

Řeka viditelně poklesla. Tak akorát, aby se pořád ještě daly splout její horní úseky, ale podstatně bezpečněji, než včera. A k tomu konečně svítilo a hřálo slunce. Paráda! Vodácký sen, za kterým obvykle cestujeme do zahraničí. Odpoledne jsme se nalodili na Baraku v Bohousové. Tadeáš s pádlem uprostřed. Co bych kecal – byl jsem nervózní. Z odpovědnosti za potomka, z chybějící přilby, která v půjčovně nezbyla pro Radka, i z úseku řeky, který znám jen z průvodce a článků. Zpětně jsem zjistil, že vodočet v Liticích ukazoval něco kolem devadesáti čísel a osmadvaceti kubíků. Kdybych to věděl, možná bych se zbytečně zalekl a splutí vzdal. Občas se vyplatí nemít připojení k internetu.

„Hele, nechám zavřenej ten odtokovej rukáv, aby nám do lodi spodem neteklo jako na Doubravě. Až k prvnímu jezu je prý poklidný úsek na rozjetí.“

Někdy je žádoucí ujasnit si, co znamená termín „na rozjetí“. Hned za zatáčkou jsme vlétli do slušných vln. Nahoru, dolu, nahoru …. Zavřená loď se samozřejmě začala zalévat vodou. Přistáli jsme, jak jen to šlo. Navíc jsem zahlédl železniční most, pod nímž měl být jez. A jezů se, milí holenkové, bojím víc než vln. Po krátkém pěším průzkumu jsme nad ním zastavili v uctivé vzdálenosti. Možná by splout šel, ale za dané konstelace jsme to vůbec neřešili a přenesli.

Hned po opětovném nalodění jsme uvízli na šutru. Naštěstí jen krátce, sešoupnutí bylo rychlé, neztratili jsme rovnováhu. Jak se následně ukázalo, měl to být jediný zákeřný kámen během celé plavby. Zbytek bezpečně zalily parádní vlny. Fakt parádní. Připomínaly mi ty na rakouských řekách. Jak jsme tak na nich skákali nahoru a dolů, narůstalo naše sebevědomí. Ze všech mých předchozích obav zůstalo jenom takové to blikající výstražné světlo připomínající, abych v případě nějakého problému okamžitě nechal loď lodí, vrhl se po Tadeášovi a plaval s ním ke břehu.

Postupně nás všechny začala pohlcovat euforická radost z řeky, z plavby a z celého dne.
„Jupí!“ halekal jsem v peřejích.
„Nemá rád mokro!“ ozývalo se (evidetně ovliněno pravidelným sledováním Šmoulů) uprostřed lodi pokaždé, když nějaká pořádná vlna zmáčela synovy tepláky.

Radek se jen smál. Smál se i ve chvíli, kdy se mu rozložilo pádlo. Trubka se prostě odpojila od listu.
„Tadeáši, musíš dát svoje pádlo Radkovi!“
„Nééé, já chci pádlovat!“

Mohutný řev zaplavil litické údolí. Vývojová psychologie označuje období kolem šesti let jako životní fázi dětské „přičinlivosti“, která se – pokud je potlačována – může změnit v pocity méněcennosti. Dítě nám prostě chce předvést, že něco umí. Někdy za každou cenu. Nekompromisně jsem mu zmíněný nástroj vyškubl a předal Radkovi. Zoufalé lkaní pokračovalo tak dlouho, až to Radek psychicky nevydržel a vrátil mu ho. Syn se asi díky tomu v budoucnu nebude cítit méněcenný, ale Radek musel nadále pravačkou přidržovat svůj list, aby mu neupadl. Uspokojený Tadeáš se následně sám od sebe uvolil „půjčit“ mu pádlo v Potštejně (bůhví, proč zrovna tam). Zabíral ze všech sil, mazácky kynul chatařům a pokřikoval na ně: “Ahooj!“

Nad potštejnským jezem jsme sice zastavili, ale spíše pro jistotu, protože jsem už ze včerejška věděl, že by tu neměl být problém. Důchodci na břehu vytřeštěně hleděli na dvojici šílenců, co se právě chystá utopit nevinné robě nadšeně vykřikující: „Pojedeme to, jo, pojedeme!“ Publikum jsme neuspokojili. Žádné drama se nekonalo, to přichází až večer na Nově.

O kus níže jsme zakotvili na svačinu a převléknutí Tadeáše do suchých kraťasů. Dorazila k nám flotila dvou raftů, několika kajaků a jedné nafukovačky. Nejdříve jsem měl pocit, že si členové jejich posádek někde řádně přihnuli. Smáli se jako blázni, někteří se houpali na provaze visícím ze stromu a skákali do vody. Pak jsem si uvědomil, že podobně blažené výrazy, rozšířené zornice a připitomělé úsměvy máme asi taky. Hodně podařená „pánská jízda“.

Závěrem si neodpustím několik komentářů. Možná obranných, protože pochybovačné obličeje měli i moji známí vodáci, když jsem jim vše nadšeně popisoval. Také bych se nerad stal univerzálním návodem pro všechny. Dítě na vodě je specifický fenomén. Na divoké zvláště. Odpovědnost a určení hranice, za kterou už nejdeme, je zcela individuální věcí každého vodáckého rodiče. Tíživá odpovědnost. Navzdory mediálním masážím mi celá akce ani v nejmenším nepřišla jako hazard. Na základě svých zkušeností a dovedností, použitého plavidla, přecházejících splutí se synem na palubě a průběžného vyhodnocování aktuální situace jsem sám pro sebe plavbu s dítětem na lodi za takového vodního stavu vyhodnotil jako zvládnutelnou a relativně bezpečnou. S vědomím, že se cvaknout prostě nesmíme. Ale jak říkám - tohle si každý musí posoudit sám.

Václav Lebduška