Re: s lodí busemAhoj Kmocháčku, Želivka byla jedna z mých prvních řek. Jel jsem na ni na tři dny o Velikonocích 1970 jako tělíčko se starými mazáky Pavlem Špičkou a Edou Zavadilem ze Zbrojovky Brno. Dal jsem si tehdy u turistů přestávku od slalomu a pochopitelně jsem se cítil o dvě kategorie vejš. První den jsme jeli Želivku a byla nádherná, opuštěná a přírodní jako v Kanadě. Bylo sněžmo a užili jsme si takové té konstruktivní zimy na řece. Druhý den jsme jeli za povodňového stavu Trnávku. Ukazoval jsem během plavby starým turistickým mazákům své slalomářské dovednosti tak dlouho, až mne voda v kajaku namotala na strom. Takže mne vytáhli, vysvlékli do trenek (vše bylo mokré a neopreny v roce 1970 jaksi nebyly), posadili do kajaku a odšoupli do proudu. Vše další už byl horor na pokračování. Mokré trenýrky mi přimrzly k sedačce. Několikrát mi ze zmrzlých rukou vypadlo pádlo, jednou nad jezem (sjel jsem ho). Plavba za soumraku skrze zatopený jehličnatý les patří dodnes k mý špičkovým vodáckým zážitkům. Pamatuji, že některá místa jsem ve sněhu přetahoval bosky jako Zoja Kosmoděmjanská. Některé věci raději nepamatuji. Když jsme dorazili k silničnímu mostu, kde nás mělo čekat auto, nečekalo (řidič někde v teple usnul). Já, sedě v trenkách a triku v zasněžené večerní krajině, usnul otupěním taky. A pozor: Trnávku jsem tehdy jel na kajaku, ambiciózní dorostenecký slalomář. Od té doby - a je to 41 let - jsem v kajaku neseděl. Jakékoliv plavidlo, ale kajak ne. Jinak Želiv mám opravdu rád. Na Kocandu jsem jezdil se všemi svými láskami (hospodský vždycky mrknul okem, že to neprozradí), v ústavu jsme nakradli koks, rozfajrovali kamna na pokojíčku (až se jednou přitavily), a pak holt se snoubily všechny ty lásky, k vodě, k slečně, ke krajině, k životu ...  |