V poslední době mám pocit, že velké činy už máme s manželem za sebou a pohybujeme se stále jen na všeobecně známých řekách, takže mám-li napsat něco zajímavého, musím se vrátit nejmíň o patnáct let zpátky. Třeba na Ipel.

Řeka, o které se toho moc neví, kilometráž na Raftu dodnes zeje prázdnotou (stará tištěná ale existuje), před cestou jsem o ní našla jen jediný článek, který jsme zběžně prolétli. Volba na ni padla proto, že jsme chtěli pokračovat po Dunaji do Maďarska a po předchozí plavbě z Brna do Budapešti se nám maďarský Dunaj na týden zdál krátký. Tak jsme si kousek přidali.

Z Brna do Lučence jel přímý autobus, který nám slíbil naložit i skládací kajak (jeli jsme přece hlavně na Dunaj), a do vsi Holiša jsme pokračovali vláčkem. A tak jsme se v pozdním odpoledni ocitli na malém nádražíčku v Holiši, odkud se podle kilometráže v létě začíná, a k řece to bylo tak 300 metrů po kolejích. Teda – k řece. Nevěřícně zíráme na potůček šíře asi jako Loučka v Tišnově v parném létě, vody asi taky tolik. A my tady s Hadraplánem. Cesta zpět už je odříznuta, dnes nic nepojede, koleje stejně nevedou podél vody, abychom se posunuli níž, tak co teď. Naštěstí pěším průzkumem zjišťujeme, že kousek dál se do téhle strouhy vlévá ještě jedna a tam už to možná půjde. Na soutoku je vodočet a ten ukazuje 26 cm. Vůbec ovšem netušíme, zda je to málo nebo dost. A tak jsme smontovali kajak a vydáváme se na cestu. Do večera jen kousek.

Druhý den ráno se zprava přidala ještě třetí strouha a koryto na startu kamenité se začíná zařezávat do hlinitých břehů a meandrovat. Na to, jak je řeka úzká, je hluboká dost, někdy taktak, někdy až nečekaně. A brzy narážíme na překážku, o které se zmiňoval onen článek, co jsme četli před cestou. Koryto je zataraseno padlým stromem, za ním se nachytalo spousta bince, hlavně rákosí. Po rákosí se chodit nedá, tak nezbývá než všechno vytahat na strmý břeh a přenést. Ještě jsem se nezmínila, že to jaro jsem si pořídila výhřez plotýnky. Takový, že sotva chodím.

Přenášení těch těžkých věcí je tedy hlavně na Jarkovi. Za hodinku máme všechno na druhé straně a pokračujeme, pochvalujeme si rozpálenou liduprázdnou nížinu, chládek pod stromy nad řekou, běžící vodu, kytky, ledňáčky… než narazíme na další zátku. Tahle už se skládá hlavně z naplavených větví, ale překonat vodou se taky nedá. Zase na břeh a nosit. A za další hodinku už nás nesou vlnky, na pěkné louce přistáváme uvařit si kafe, pohoda na břehu, a zas pokračujeme, pohoda v lodi, poleháváme a necháváme se příjemně unášet proudem. Až sákryš, co to je? Probírám se uprostřed malé šlajsny, co se znenadání vynořila za zatáčkou. Tohle přece v kilometráži nebylo. Ani se nestačíme vzpamatovat a posadit a přistáváme v bazénku pod ní. Naštěstí. Větší jez je až za další zatáčkou. Tak zase nosit. A před večerem další padlý strom. Tentokrát to možná půjde rozebrat, abychom se nemuseli tahat s lodí i bagáží. Chutě do toho – a brzy zjišťujeme, že ta přehrada je tu schválně, kmínky jsou k sobě přivázané drátem. Nejspíš za to mohou místní rybáři, za překážkou se drží ryby. Zase musíme na břeh. Máme toho už dost, tak se tu na dohled od vesnice utáboříme, aspoň to ráno nebude daleko pro čerstvé koláčky.

I dál se četnost padlých kmenů spíše zvyšovala, strmost hlinitých břehů taky, navíc začaly být zarostlé trnkami a jiným pichlavým houštím. Překážky jsme dílem obcházeli po břehu, dílem se snažili prorazit vodou, něco šlo rozebrat, něco přetáhnout, něco podjet, jen jediná šla proříznout pilkou. Ta pilka pak brzy nato letěla do křoví, protože na palubě víc překážela, než pomáhala, kolikrát jsme se o ni řízli nebo roztrhli tričko, ani nespočítáme. A tak se střídaly chvíle nadšení z naprosté divočiny se zoufalstvím, když se hned po naložení lodi za první zatáčkou objevila další zátka. Už jsme je poznávali na dálku, hlásily se brčálově zelenou barvou trávy, která jediná na nich rostla. A taky hromadou petflašek za nimi. Když už to byla během jediného dne pátá nebo šestá, drkotali jsme i v parném létě zubama, když jsme museli zas do vody.

A pokud se nám podařilo ji rozebrat, museli jsme místo odpočinku rychle zas do lodi a pádlovat, abychom to, co jsme pustili po vodě, předjeli a byli u další bariéry dřív, než se to na ni nachytá. Když se pak začaly objevovat regulované úseky, vítali jsme je jako vysvobození a jedinou šanci posunout se v těch meandrech zase o kousek dál. Železniční most u Rapovců 6 km od startu jsme totiž zahlédli až druhý den plavby kolem poledního. Silničních mostů jsme se nedopočítali, ty už tam většinou nebyly. Jednoho večera jsme tábořili na dohled od vesnice s modrým kostelíkem a druhý večer jsme viděli modrý kostelík zas – nebyl to jiný, ale po celodenní přiměřeně usilovné plavbě v meandrech s bariérami jsme byli pořád na dohled od toho samého. Ale abych si jen nezoufala. Kde jinde ještě bylo možné začátkem jednadvacátého století vidět v řece hejno hus nebo stádo krav.

Kde bylo vidět maďarské kluky ty husy klackama a kamením lovit, v zápalu lovecké vášně si ani nevšimli, že jsme tam taky. A slovenské hospodyňky na druhém břehu pak smutně počítaly a nedopočítaly se. A kde bylo vidět pašeráky utíkat s velkým pytlem z jedné strany řeky na druhou, kde měli zaparkované auto. A i my využívali svobody málo hlídaného pohraničního kraje a klidně chodili na maďarskou stranu na lepší kafe.

Naše plavba tenkrát skončila neplánovaně ve Slovenských Ďarmotech. Za sebou jsme měli pět dní plavby, 55 kilometrů a 25 špuntů. Už jsme měli dost. V Ďarmotech nás čekal nejdřív menší splav, ten jsme sjeli bez ztráty kytičky. A pak větší jez, bariéra z volně nasypaných kamenů, jak je na Slovensku zvykem. Oba dva jsme se shodli na tom, že to sjet nejde. A přece jsme do té lodi vlezli, únava a vidina, že nebudeme zas přenášet, udělaly své. Skončilo to, jak se dalo čekat. Drcli jsme o šutr, v Hadraplánu zapraštělo, my se vyklopili, Jarek skočil po potápějící se lodi a vrazil si jeden z těch volných kamenů do břicha. Sotva vylezl na břeh. Na stydké kosti si udělal bouli, že mu tam vydržela ještě půl roku. Loď jsme sice zachránili, ale pro další plavbu byla nepoužitelná, zlomili jsme jí tři žebra. Nás zachránil kamarád, který byl na dovolené v Chľabě u Štúrova a přijel pro nás autem. A když jsme na něho čekali u silnice, objevil se tu slovenský pohraničník a důrazně nás varoval, že bez povolení Ipel sjíždět nelze. Kdepak měl celou tu dobu oči.

Pokračujeme v roce 2008

Vrátili jsme se sem o tři roky později, to už patřil Ipel do schengenského prostoru a hraniční pásmo nebylo potřeba hlídat. Měli jsme tentokrát vhodnější loď (plastovku Naděždu) a začali jsme tam, kde jsme předtím skončili, jen na druhém břehu: v maďarském Ballasagyarmátu. Po vyložení u splavu jsme nechali auto u nádraží a přespali u řeky.

Ten splav, který před třemi lety skončil naši plavbu, byl jako naschvál dělítkem mezi zašpuntovanou a volnou řekou. Marně jsme vyhlíželi další bariéry, už tu nejsou. A pokud byly (maximálně 3-5), už je někdo prohrnul, holt už se tu asi začalo trochu jezdit. Řeka stále líně teče a meandruje, po prvním dni zjišťujeme, že ani bez bariér se víc než 20 km za den ujet nedá. A tak jsme pustili z hlavy plán přejet na druhou půlku týdne ještě jinam, zbývající kilometry si rozpočítali po 15 na den, aby nám to vyšlo na celý týden. Zbývající část dne jsme se věnovali rybolovu, jenže bez valného úspěchu. Jen jednou byli na snídani menší cejni a červenky. Před městem Šahy bohužel začínají velké jezy či malé přehrady, postavené nejspíš nedávno. Za nimi v rozlité vodě odumíraly stromy, smutný pohled. A jezy jak přes kopírák. Před Šahy dva stejné, za nimi stejných pět, jen ty poslední dva mají ještě navíc rybí přechod.

I jejich překonávání bylo stále stejné – loď shodíme přes hranu, bagáž za ní spustíme na koňadře. O jediné zpestření pod jedním z nich se nám postarala mladá Romka, která se k nám hrnula do naložené lodi, ve které jsme už oba seděli, abychom ji převezli na druhou stranu. Byla hbitá, už už sahala po bortu, taktak jsme jí stihli ujet. Asi to myslela doopravdy, říká se, že cikáni neumějí plavat. O stabilitě a nosnosti plně naložené lodi evidentně neměla ponětí. A tak se za námi nese sprška nadávek a my se ohlížíme, jak opatrně za pomoci dalších přechází řeku, kde je vody tak po zadek.

Úplný konec Ipelu byl ten rok zarostlý řasami (poslední kilometry jsme viděli během pár let už potřetí, předtím tu býval písek a průzračná voda), zato táboření před ústím do Dunaje nemělo chybu: v noci se kolem nás hrnou divoká prasata. A pak už se vítáme s naší nejoblíbenější řekou Dunajem a ještě celý den po něm pokračujeme až do Vácu. Trochu jsme měli obavu, že plastovka je na Dunaj moc malá lodička, ale byli jsme mile překvapeni její rychlostí i obratností, velkým lodím v pohodě včas uhýbáme, skoro se mi zdá, že líp než na Hadraplánu.

Po vodě jsme opsali dráhu ve tvaru velkého C, a tak návrat z Vácu do Balassagyarmatu pro auto byl docela krátký, Jarek to stihl vláčkem za dopoledne. Jen já si měla na čekání vybrat lepší místo, ta správná pláž je hned na začátku města, dál už je jen přístavní molo a kamennými břehy.

Komu by se mohl Ipel líbit? Nejspíš těm, komu se líbí Ploučnice. Těm, kdo nehledají dravé vlnky, ale spíš opuštěný kout ve střední Evropě. Pokud ještě horní půlka zůstala jak byla, tak těm, kdo chtějí potrénovat na Camel Trophy a hrábnout si do zásob svých psychických i fyzických sil trochu jinak než překonáváním peřejí. Ale nejspíš už to tak nebude. Docela bych uvítala zprávy o tom, jak to tam vypadá teď. Vodákům - sportovcům doporučuji vyhnout se zdaleka. A nekazit to těm, kterým se to líbí právě takové, jaké to je.

Slávka