Nápad na splutí Dunaje, jako důstojnou oslavu 100 výročí památné cesty Dunajské společnosti z Bratislavy až do Černého moře, se zrodil v hlavě mé drsné sestry slyšící na jméno Víla. Tou první cestou před 100 lety se zapsali „Dunajčíci“ do dějin vodáckého sportu natolik, že o jejich cestě psaly žurnály (Lidé a země) a následně vyšlo i několik knížek. Což bylo řádně připomenuto ve speciálním čísle Hydro vydaném k výročí 100 let českého vodáctví (1/2014).

Kanoí napříč Evropou – Dunaj 1925

„Dunajská společnost“ (DS) nebyla žádnou společností provozující paroplavbu, ale partou středoškolských studentů z gymnázia v Praze ve Slovenské ulici. Knížku o cestě po Dunaji Kanoí napříč Evropou napsal jejich učitel a vedoucí tehdejší výpravy Jiří Wála.

Mezi jeho žáky a účastníky výpravy byl i náš děda Karel Kašík – zdatný vodák a pozdější konstruktér přehrad a dalších vodních děl. Jelo se tenkrát z Bratislavy do Černého moře na třech kanoích.

To je hodné značného obdivu, neboť řeka tenkrát nebyla regulovaná a trasa obnášela úctyhodných téměř 2000 km.

Podle dobového záznamu to vypadá, že i klimatické podmínky (vedra) byly neméně tak náročné jako dnes.

Také neexistovaly lamináty, záplaty, neopreny, házečky ….. a hoši-studenti si navíc museli na celou cestu vydělat, protože poválečná doba byla těžká a na cestování nezbývaly peníze. Jako trénink v rámci přípravy na cestu si Dunajčíci dávali v sobotu po práci koníčkování proti proudu Vltavy někam pod Svatojánské proudy a v neděli pak splutí do Prahy. Loděnice DS snad bývala pod Národním divadlem, kde později generace vnuků proháněla svoje pramice. Staří Dunajčíci, kteří by mohli vyprávět, jak se jezdilo za první republiky, dnes už nežijí. Můj děda zaplatil životem za války, protože si patrně důkladně nepřečetl Ribetropp-Molotovův pakt, nebo nevěřil, že je něco takového vůbec možné. Jedinou pamětnicí, která donedávna vychovávala další a další generace k lásce ke sportu a přátelství, může být paní Zlata Wálová. Jestli se k ní tento článek dostane, rád bych jí tak vyjádřil svůj dík za všechno, co vykonala.

Kanoí napříč Evropou – Dunaj 2025

Dnes vnuci a pravnuci starých Dunajčíků nemají prázdniny potřebné na splutí celého úseku Dunaje z Bratislavy do Černého moře, neb jsou to tatíci či dědové, kteří opustili školní lavice už dávno. Takže původní nápad byl rozšířen na splutí celého Dunaje od pramene až do delty - ovšem po částech. Snad by měl Jules Verne a jeho Lodivod Dunajský radost. První část jako testování, co všechno vydrží pra-pra-vnuci předků-Dunajčíků, byla podniknuta cesta v úseku Pasov - Komárno v roce 2023. Lze si o tom přečíst v článcích Dunaj pro začátečníky (Martin Kašík, 10/2023, padler.cz) a Dunaj pro pokročilé (Viola Kašíková, 11/2023, padler.cz). V následujícím roce trasa směřovala do oblasti průlomu německé části Dunaje nad Řeznem (Regensburg), dále na „pramen“ a horní tok Dunaje v okolí Beuronu. Pro jubilejní 100leté výročí byl vybrán úsek Dunaje u Bratislavy. Účastníky jsou početné rodiny Kašíků, pokud jim jen dovolovalo zdraví a svolení matek, a kamarádi Eckhardtovi. Vyrážíme 21.6. 2025 v poledne z rakouského Hainburg an der Donau asi 5 km nad soutokem Moravy s Dunajem. Jedna laminátka (Katka a Ivan), jeden plasťák (Martin, Matěj a Lada), jedna nafukovací baraka (Lenka a Pavel) a jeden packraft (Víla). Je vedro k zalknutí (asi jako před 100 lety), ale neodpustím si v úvodu krátké čtení z historické knížky, abychom uctili památku našich předků. Mám k nim posvátnou úctu za to, co všechno (pro nás) vykonali.

Dunaj teče rychle – příručky a články v Pádleru nelhaly. Tok je široký – Vltava v Praze je proti tomu potůček, byť při přeplavávání s koňadrou v zubech při každoročním závodě přes Tři jezy se to zrovna říci nedá. Proud zpomalují kamenné hrázky (výhony) směřující od břehu směrem k ose řečiště a na jejich konci se obvykle tvoří větší či menší vír.

Plavební dráha je vyznačena bójemi, které jsou obvykle v blízkosti toho víru. Vzhledem k rychlosti velkých lodí je záhodno se pohybovat mimo plavební dráhu nebo nanejvýš na jejím okraji, takže se vlastně většinu cesty vyhýbáme vírům a doprovodným karfiolům. Můj háček slyšící na jméno Kačenka mě neuctivě žádá: „Tati, neklepej se tak !“ Je pravda, že se mi lehce ježí chlupy obavami, ale na klepání s celou kánoí to nevydá. Takže nás přetřásá Dunaj.

Míjení s velkými loděmi je vždycky zážitek, protože vlny jsou spolehlivě vyšší než naše kánoe. Ale při správném najetí nás to nezalévá. Zatím. Setkání s hydrofoilem (rychlou křídlatou lodí) – to je ale jiná liga! Zejména, když přilítne zezadu.

Po chvíli pádlování míjíme levý přítok Moravu a Děvín. Hezké místo.

A pak pomalu vplouváme do Bratislavy.

Na víry za sebou vzpomínáme jako na dětskou hru. Rychlost proudu se podstatně zvýšila, řečiště pod hradem je stlačeno možná na dvě třetiny původní šířky. Šinágly velikosti Nové Masaryčky se míjejí velkou rychlostí všemi myslitelnými směry. Karfioly jeden za druhým, vlny jdou ze všech stran, s lodí to hází ze strany na stranu. V zákleku se vykláníme na obě strany co jen tělo dovolí a snažíme se přistát mezi loděmi kotvícími u břehu.

Moc nám to nejde. Nakonec (jak je patrné z existence tohoto článku) se to podaří. Koukám po ostatních – Martin se snaží neutopit své mrňavé háčky, kteří se diví, kolik je všude vody, a bez přestání melou, že to přehluší i řeku (geny nezapřou). Víla se zubí ze svého nepotopitelného packraftu. Vylézáme na vysoký břeh a fotíme se. Kolemjdoucím to může připomínat Dobytí severního pólu Járou Cimrmanem. Je pravda, že poslední metry na vodě jsem už taky toužil být někde v P…odolí.

Vzhledem k tomu, že mezi členy výpravy jsou dítka ve věku 2 a 4 roky, na další pokračování se raději přemísťujeme na Malý Dunaj.

Malý Dunaj

Malý Dunaj teče také rychle, ale aspoň tam nejezdí velké lodě přinášející vysoké vlny. Začínáme v Tomášově, kde je krásné přírodní tábořiště.

První trasa je do Jelky – táborisko Vodný mlyn. Lovím z paměti dávné vzpomínky na školní ruštinu, jestli už se na Slovensku nepíše azbukou (Jelka/Jolka – tedy vánoční stromeček). Naštěstí (?) tu zní spíš lahodná maďarština.

Přestože mapa ukazuje na řadu míst k táboření, v realitě jde často o soukromé pozemky, kde táboření neumožňují. Což značně pozměnilo plán Víly, podle které „je tam kemp každých 5 kilometrů a tak to utneme až budeme chtít“. Chtěl jsem v den slunovratu večeřet podstatně (!) dříve . Na rozdíl od rakouských kempů s plným vybavením, na Malém Dunaji jsou tábořiště převážně přírodní s minimální výbavou.

Po dvou dnech se větší část výpravy odpoutává a vrací se mezi „lidi“ ke každodenním povinnostem do práce nebo do školy, někteří třeba na vytouženou promoci. Víla si užívá dovolené a míří po vodě dál až k Bělehradu.

Závěr

Dunaj je vážně velká řeka! Díky vymoženostem nové doby dnes není nutné zapisovat své lodě jako rozšíření národní flotily na kapitanátu ve Vídni nebo v Bratislavě, jako to dělali naši předkové. I když z dálky řeka vypadá jako klidně plynoucí, k rovné hladině jako pod Vyšehradem je to daleko. A velké lodě dneska plují podstatně rychleji než starý Primátor Dittrich. Dunaje znalí vodáci říkají, že tak je to dál v každém městě (Budapest, Beograd) resp. při každém zúžení toku. Malý Dunaj je skvělým zpestřením, zejména pro posádky s nejmenšími vodáky.

Až v rámci vývoje lidstva pojedete na velký či malý Dunaj, nezapomeňte si s sebou vzít dost pitné vody.

Ahoj Ivan, Víla a Eki