Co mi nikdá nebylo jasnéa není jasné dosud, a to mám za sebou bouřlivá léta, kdy jsem se požitkům alkoholickým i těm zeleného zabarvení nikterak nevyhýbal, spíše naopak, odkud se bere ta potřeba: jakmile sednu do autobusu na vodáckém zájezdu, tahám ven flašku a chlastám, jakmile se dostanu k vodě, tahám ven flašku a chlastám, na lodi chlastám... Jedno, jestli ráno, v poledne, večer. Tedy já ne, přes den mě to nikdy moc nebavilo a nebaví dosud mít zamlženou palici. Jako správný původem sedlák se napájím až když napojen dobytek. Výjimky, kdy jsem toto pravidlo porušil, spočítám na prstech jedné ruky s čistým svědomím, no tak dobře, dvou 😀. Nicméně si občas příjdu jako rarita i mezi kovanými, a nikoliv pouze letními, vodáky. Jako by tady byla vypěstována letitá přímá spojitost - voda rovná se chlast. |