Když jsem se na jaře rozhlížel, kam by se dalo vyrazit na vodu o prodlouženém, prvním červencovém víkendu, bylo skoro jisté, že po Čechách to nebude. Tentokrát padl hledáček na jihozápad – do Bavorska. Dolní Řezná po zevrubné internetové rešerši vypadala, že by mohla požadavky na třídenní letní putování splňovat a navíc je tam z Prahy přímé spojení rychlíkem. Ten nás s Pálavou na zádech skutečně vyhodil ve čtvrtek 4. července před soumrakem ve městečku Roding, odkud jsme došli na tábořiště ležící v centru u řeky (ř. km 63). Zde jsme se poprvé seznámili s některými místními tábornickými specifiky.

Hned druhý den ráno, po protažení paží před stanem, za námi došel opodál kempující německý vodák a nabízel nám snídani, což nás uvádělo do rozpaků. Odmítli jsme s tím, že máme vlastní jídlo, které je potřeba sníst, aby se nezkazilo, což byla taktická lež. Jen jsme nechtěli být nikomu nic dlužní a nechápali jsme takové nevyžádané dobrodiní. Později jsem se dozvěděl, že němečtí vodáci, když končí svůj vandr, rozdávají zbytky kolegům v kempu, aby je nemuseli tahat domů v zapařených loďácích. Praktické.

Tento kolega z nástupního místa byl na dlouhou dobu posledním pádlerem, na kterého jsme natrefili. Konkrétně až do druhého dne, kdy jsme se během slunné soboty míjeli s několika školními zájezdy a pár dalšími skupinkami. Všichni se plavili na dlouhých kánoích z půjčoven, kterým se tady říká „kanadské“. Tyto 2-4místné pevné kánoe svými příděmi velmi ladně a rozhodně krájí dlouhé voleje řeky. Pokud by vás to zajímalo, cena v místních půjčovnách se obvykle pohybuje kolem 50 Euro na den. Neděle už pak byla opět bez lidí.

Tím se dostávám k největší slabině dolní Řezné. Tekoucích úseků zde bohužel mnoho není – ještě první den mezi Rodingem a Nittenau to trochu vodsejpalo, ale pak už to byla „Berounka“. Alespoň se na okolních kopcích tyčí hrady, kláštery a jiné pamětihodnosti a v okolních městečkách se smaží Bratwursty. Pálavista na voleji se tak má pořád na co těšit a krmí vůli pádlovat pěknou vyhlídkou – ať už na krajinu nebo na dobrou svačinku.

Kraj kolem řeky je zvláštním způsobem magický, což se projevilo v několika okamžicích. Např. na mostě ve Walderbachu (ř. km 49,5) mají podivnou sochu, která z dálky působí jako oživlá – jako byste se náhle octli přímo v ději starořecké báje. Kousek pod Rodingem jsem zase uviděl neviditelnou rybu. Podotýkám, že jsem už několik let abstinent a neproběhla ani žádná voňavá cigareta. Stejně pozoruhodné bylo, že zatímco třída dětí ze školky na pozdrav „Ahoj!“ odpovídala unisono také „Ahoj!“, místní důchodci na stejný pozdrav zarytě odpovídali „Haló!“.

Na řece je několik tábořišť (Zeltplatz) a dále několik „odpočívadel“ (Restplatz). To je důležité rozlišovat, protože ne na každém značeném Restplatzu smíte přespat. Takovým příkladem je Restplatz v Regenstaufu (ř. km 17), kde jsou říční lázně – můžete si tu dát pivo, limonádu a kariwurst s hranolkami, ale stanovat a rozdělávat oheň je tu zakázáno. My jsme měli trochu obavu stavět v Německu stany nadivoko. Jednak jsme tu byli hosté a nechtěli jsme dělat ostudu, druhak jsme si nechtěli kazit prázdninový rozpočet pokutou v tvrdé měně. Jednu noc nám ale nic jiného nezbylo, protože jsme Zeltplatz minuli a další oficiální místo už nebylo v dohledu. Vytipovali jsme si velkou louku stranou od lidí a tam se vyspali. Řekl bych, že se není vcelku čeho bát, a že v podobných případech je namístě zapojit zdravý selský rozum a prostou lidskou slušnost. Když už člověk spí někde nadivoko, neměl by na sebe zbytečně upozorňovat ani nikoho rušit, a nenechávat po sobě víc, než kousek uválené trávy.

Třídenní plavba skončila v Řezně, přes které jezdí několikrát denně rychlík Mnichov – Praha. Po vplutí do Dunaje a dopádlování pod kamenný most (Steinerne Brücke), bylo nasnadě si toto starobylé město prohlédnout. Pamětihodností je tu dost a nejspíš si jejich případný seznam každý dokáže někde najít, takže to přeskočme, nikoliv však vtipnou historku. Když jsme došli před katedrálu Sv. Petra, přišlo nám poněkud nepatřičné vstupovat do ní s pádly v rukách, a tak jsme se rozdělili do dvojic. Vždy jedna dvojice šla okukovat gotiku do chrámu a druhá zatím stála před ním a hlídala pádla. Když jsem stál zrovna venku, přišel ke mně žebrák a natahoval dlaň. Působil na mě dojmem, že se mu spíš nechce pracovat, než že by ho stihl zlý osud a tak jsem začal dělat blbého a mluvil pouze česky, abych se ho zbavil. Nedal se, dlouho se nedal. Až když jsem ukázal na pádla opřená opodál a řekl mu: „Ty vole, dyť já tu hlídám pádla!“ kouknul se na mě soucitně a šel žebrat jinam.

Lasička