Ahojky….tak už se dostávám ke slíbené poslední části, ale musím říct, že se mně to nepíše snadno, protože mně buší srdce.

Teď už vím, že olej se píše volej, jak píše Anička ve svých úžasných článcích, a taky už vím, že ona patří k mým zachráncům.

Minule jsem zapomněla dodat, že jsem se musela odrážet pádlem od železného sloupku vedle pilíře ( kozy), aby mě silnější proud vody nestrhl do propusti.
Tak kde jsem to přestala, „ aha už vím“, při dotyku lana….pak už jen nechápavá otázka v mých myšlenkách, jak je možné, že padám dolů, když jsem se chytla lana. V podstatě, ale úleva, že nepadám do propusti. „ Hrůza“ na to, co mě potom čekalo.

Ještě když jsem padala dolů, tak jsem se držela lana, pořádně jsem se nadechla, jenže jsem cítila strašnou sílu vody, a myslela si, že mě snad rozdrtí. Lano mě táhlo obrovskou silou někam dolů a to mě natolik vyděsilo, že jsem se ho pustila. Věděla jsem, že za mnou je ještě další žena a měla jsem dojem, že to spolu souvisí a lano pustila v domněnce, že budu vyhozena proudem vody nahoru. Najednou bylo moje tělo zmítáno válcem vody…hlavou mě letěla pořád stejná myšlenka:“ Válec se dá podplavat“. Je neuvěřitelné, jak v takových chvílích se lidská mysl opírá o rady byť jednou slyšené. Prostě, jak se říká: „ Tonoucí se stébla chytá“. Ráda bych podotkla, že jsem po celou dobu bojovala o život beze strachu jen s jasným uvědomováním si, že to asi nepřežiju, určitě ne bez cizí pomoci. Dokonce jsem mě napadaly myšlenky, kdo půjde za mě do práce, když to nezvládnu. Otevřela jsem oči a zcela zřetelně viděla vodu, jak se točí v jakém si bubnu, válci a směle vyrazila proti tomu proudu. Voda se měnila v jakési zaoblené čáry, rukama jsem se snažila tu stěnu prorazit, jenže byla silnější a jakoby uchopena za nohy nějakou neviditelnou rukou jsem byla vtažena zpět do točivého proudu vody. Ztrácela jsem orientaci, uvědomovala jsem si, že pokud nevím, kde jsem, je marné bojovat o podplavání a nakonec to považuju za ztrátu času v neúprosném boji s časem o život. Musela bych mít zkušenosti a umět se orientovat, ale tady jsem nevěděla nic. Dostala jsem jednu šanci se nadechnout, ale jen napůl, když jsem uviděla postavy na břehu, ústa se mi na chviličku ocitla směrem nahoru z vody. S vděčností jsem se nadechla, ale to už mě síla válce opět táhla dolů. V té chvíli jsem prosila ještě o kousek času, smět se tak ještě dosytnosti nadechnout. Pochopila jsem, že mé snažení je u konce a je jen na lidech na břehu, jestli mně dokážou pomoct. Jenže jsem nějakým záhadným způsobem věděla nebo to byl pocit, že si myslí, že je se mnou konec. Říkala jsem si: „Prosím, nevzdávejte to, bez vás to nedokážu, hoďte mi to lano“. Pak jsem ucítila lano ve své dlani a pevně ho sevřela. Věděla jsem, že je to má poslední šance, když se pustím zemřu. Pevně jsem svírala lano ve svých prstech až mě chytaly křeče, ale nevzdala jsem to. Síla vody byla tak nepopsatelně obrovská. Nahoře mě tahalo několik lidí a já sama na druhém konci lana se musela udržet proti té děsné síle vody. Navždy je to živel před kterým budu mít respekt. Najednou jsem byla z válce venku, tažena podél stěny vodou, kdy mě opustily všechny síly a hlava mně padala pod vodu. Už jsem neměla sílu ji zvednout a nadechnout se, a tak mně to bylo jedno. Odevzdána do rukou svých zachránců. Cítila jsem, jak mě někdo uchopil za vestu, která se rozepnula a tak mě jeden silný muž zachytil a pomohl mi se nadechnout. Slyšela jsem Aničku, jak říká, že jsem asi v šoku. Nebyla, to jen jakoby moje duše byla vzdálena někde v dáli, ale vnímala jsem ji. Jediná slova, která jsem ze sebe dokázala vysoukat byla: „ Děkuji, děkuji“. A tak říkám dodnes. „DĚKUJI ZA SVŮJ ŽIVOT.“
Neměla jsem už žádné síly, ale věděla, že musím zbytek sil ještě využít na pomoc při vytahování mého bezvládného těla úzkým otvorem ve stěně hráze. Položena do trávy jsem se ptala, jestli je ta první žena naživu a byla. „Díky Bohu byla.“Viděla jsem kolem sebe zdrcené obličeje a styděla se před nimi…

Ztratila jsem botu a z rukou mi tekla krev, to z míst, kde mi lano sedřelo kůži. S velkou námahou mi někdo pomohl vysvléci neopren a jelikož jsem pozbyla všech sil jela jsem nahá přikrytá jen ručníkem na zadním sedadle auta domů. Po příjezdu domů bezmocně ulehla, ale ta největší bolest mě teprve čekala. Tak jak přicházely k sobě namožené svaly celého těla, trpěla jsem neuvěřitelnými bolestmi. Vzala jsem do ruky Francovku a přemýšlela, jak ji nanést na namožené svaly, když mně na rukou chybí kůže. Nakonec bolest lihového roztoku ( Francovka) v otevřených ranách byla menší než bolest k sobě přicházejících svalů.

Do toho mi zazvonil mobil, zvedla jsem ho a uslyšela známý hlas, který mi říkal: „Ty jsi tam měla strážného anděla.“ a já jen dodala: „Já vím, podal mně do ruky lano…“

Za sebe Dobroslava Klozová