Židova strouha. Ještě teď, skoro rok po osudném sjezdu, mě mrazí na celém těle. Židova strouha. Už jen myšlenka na tento potok mě uvádí do stavu, kdy mám tendence utíkat a neohlížet se. Židova strouha. Něco, co jsem ještě nikdy ve své vodácké praxi nezažil a snad už nikdy nezažiji. Abych však začal od začátku.

Je léto a my díky našemu dárcovství krve a vstřícné zdravotní pojišťovně, která hradí týdenní pobyt vždy po 6 odběrech, vyrážíme s manželkou do lázeňského městečka Bechyně, abychom si užili týden dovolené. Představa týdne válení mě sice moc nenaplňovala, ale teče tam alespoň Lužnice, tak to snad nějak přežiji.

Po příjezdu do Bechyně začínám ihned obhlížet terén. Je právě po vydatných deštích, Lužnice je poměrně dost rozvodněná, a tak beru k ruce kilometráž a začínám hledat potoky poblíž. A hele. Našel jsem dva velmi zajímavé, které, jak se zdá, tečou pěknou lesnatou krajinou v údolí bez civilizace. To je paráda. Zkoumám bližší informace - Smutná, úzký potok sjízdný po deštích, ale jeho koryto je dost zatarasené padlými stromy. Židova strouha - taky úzký tok sjízdný jen po velkých deštích, kde se občas vyskytne padlý strom. Počet uváděných padlých stromů v kilometráži rozhoduje. Manželku nemůžu, již ze zkušenosti z předchozích akcí, vzít na nějaké drsné přenášení každých 50m.

Druhý den vymýšlím plán. Nejprve pojedeme k mostu, kde bych chtěl začít, a obhlídneme situaci. Pokud bude voda, necháme tam věci a pojedeme na výstupní místo, kde necháme auto. Odtamtud pak půjdeme pěšky podél toku, nafoukneme loď a sjedeme si to zpátky.

Hned odpoledne vyrážíme. Pohled z mostu ukazuje dostatek vody v asi 4m širokém potůčku, a tak zanecháváme věci u nějakého stavení. Přejíždíme k výstupnímu místu a jdeme podél potoka v krásném lesnatém údolíčku. V tu chvíli se mi to ještě všechno jevilo v nádherných barvách. Brodění potokem, kde nebyla žádná lávka, bylo příjemným zpestřením. Sem tam se našla nějaká houba, a tak jsme je dávali do batůžku. Potok tekl poměrně pomalu a občas byla vidět i nějaká kláda. Vody se zdálo tak nějak pomálu, ale to bylo jen občas. No, uvidíme. Když tak budu chvíli dělat vodní turistiku a chvilku se svezeme.

První vada na kráse přišla ještě před dojitím k nástupnímu místu. Po 13 brodění potokem se začíná zatahovat a chystá se bouřka. Po průchodu asi 2 metry vysokou trávou ztrácíme značku a jdeme po špatné cestě. To však zjišťujeme až po době, kdy na nás padají provazy vody. No, orientační smysl zafungoval a po asi 1km zacházky se dostáváme ke statku, kde jsme nechali loď.

Za deště ještě foukáme a přes zarostlé břehy se stěží dostáváme k potoku. Uff. Už jsme v lodi a teď se jen budu kochat. Nejprve potok teče či spíše meandruje v louce, aby se asi po 2km zařízl do 5km dlouhého údolí. Jenže moje představa nevydržela moc dlouho. První zátaras je na obzoru. Zarostlé břehy znesnadňují přenášení, nám se začínají množit škrábance a oděrky po celém těle. U druhého zátarasu začíná manželka pronášet chvalozpěvy na moji hlavu. Já jsem ti to říkala, takhle malý potok se nedá jet. Pokouším je jí utěšit tím, že až budeme v údolí nebude to tak zatarasené. Na čtvrtém zátarase po 100m již nervově nevydržela a raději si vystoupila. Pojedu sám až k začátku údolí, a pak se uvidí.

Sám tedy bojuju s přírodou a přenáším každou chvíli. Sakra. Tohle snad není mírně zatarasený tok. Jen co přenesu jedem, je to další. Po chvíli jsem čím dál tím více nervózní. Moc jsem toho neujel a čas jen letí. Zrychlit se moje činnost moc nedá. Přijet k zátarasu, vystoupit na něho, propadnout se díky prasklé kládě, která nevydržela moji váhu. Vydrápat se z hloubky, která je jako naschvál tak hluboká, jako nikde jinde, přetáhnout, nastoupit a odpichovat se od dne k dalšímu zátarasu. Musím to vydržet k údolíčku, pak to již bude lepší. To je moje představa, která mě drží nad vodou.

A další přenášení. Vystupuji na kládu, natahuji se pro loď a tahem ji přetahuji. Najednou fííííííííííí a je to v řiti. Asi ostrý klacek propíchl dno. Pohled na 15cm díru mi říká zcela jasně: A dojel jsi. Sakra, a co teď. Jsem již skoro na začátku údolí, a tak balím člun a jako vánoční stromek ověšený baťohem, pádlem, vestama a helmou jdu vstříc manželce. Ta už mě hledá podél potoka se strachem, zda jsem ji už neprojel. Takticky zamlčuji píchlý člun a jdeme za deště zpět údolím k autu. Cestička se během deště proměnila v bahnitou past, kde uklouznutí hrozí při každém šlápnutí. Nejhorší jsou pasáže brodění a jejich výstupy na cestu. Občas potkáváme nějaké lidi, kteří na naši výbavu pádel a helem se koukají dost nedůvěřivě.

Konečně se blížíme ke konci. Poslední brod a najednou pic. Prasknul mi popruh na batohu s lodí. Ještě klika, že to prasklo až tady. Servaní jak borůvky přicházíme na silnici. Pomyšlení na brzký hotel a teplou sprchu mi zmírňuje útrapy dnešního dne. Sahám po klíčích od auta, jenže oni nejsou tam, kde mají být. Kapsa je navíc otevřená. To snad ne. Studený lepkavý pot mi vyráží na čele. Asi se každou chvíli zblázním. Vybaluji jak šílený všechny věci i s lodí a hledám v nich klíče. Do toho ještě manželka, která sice na pokraji sil mi ale vehementně vysvětluje, co jsem to za vola, který ztratí klíčky někde v džungli.

Pomyslím, jak dokonale jsem auto zabezpečil a je mi z toho špatně. S posledními zbytky sil a mozkové aktivity jdeme asi 500m k zastávce autobusu, který naštěstí snad pojede do půl hodiny naším směrem. Běžím rychle ještě zpátky do lesa a hledám. Po 20 minutách zjišťuji, že to by musel být zázrak. Mohly vypadnout klidně do vody nebo mimo asi 30cm širokou cestičku a nikdo je nikdy nenajde. V mrákotách se dopotácím k autobusu a odjíždíme do hotelu.

Tam na nás koukají jaksi divně - bez auta, špinavý a s vybavením na vodu stojíme před recepcí. Nevyhodili nás. V pokoji pak přemýšlím, jak auto dostat zpět. Zkusím autoservis, aby ho převezli od lesa k hotelu a nechám si poslat náhradní klíče. Skvělá myšlenka, kterou jdu ihned realizovat. Už jsem objednaný u technika ABA a s odtahovkou vyrážíme na místo činu. Jenže ouha. Ani po 2 hodinách se nebyl schopen do auta dostat, aby z něho vyndal moje doklady a peníze. Nějaké odtažení také nepřicházelo v úvahu, jelikož jsem měl zamknutou řadící páku a kola šejdrem. Pozdě večer rozhoduji, že než zničí auto, ať ho raději nechá a já seženu náhradní klíče. Jenže, kde vlastně jsou?

To bylo téma, které mně nedalo celou noc spát. Noc hrůzy. Vzpomínám, kdy jsem naposledy náhradní klíče viděl. Bral jsem je asi před 14 dny na cestu do Chorvatska a pak velká prázdnota. Vyhodnocuji tři možnosti - buď jsou zamknutý v autě, nebo jsou doma, nebo v práci. Brzo ráno vše obvolávám a burcuji kde koho, aby je hledal. Posílám i SMSku bráchovi, který byl s námi v Chorvatsku, a který tam opět odjel. Třeba o nich něco ví.

Hledání je u konce, klíče nikde. To je super. Tak jsou asi v autě. Jako další zoufalou možnost volím půjčení kola z hotelu a projetí trasy. Sice je to šance přesně 1:1 000 000, ale ta dle knížek od Prattcheta vychází. Třeba se stane zázrak.

Makám na kole jako šílený a objíždím údolí po normální cestě s tím, že začnu hledat po proudu. Jsem u statku a ptám se, zda je neviděli. Nic. Jedu po louce vedle potoka až k místu, kde jsem balil píchlou pálavu. V toto místo jsem skládal největší naděje. Zde je šance, že mohly vypadnout. Hledám ve vysoké a uválené trávě. Nic. Deprese je maximální. Co teď? Co budu se služebním autem dělat zde v Bechyni 150 km od domova? Jak ho otevřu a co potom, jak ho odvezu, když i náhradní klíčky jsou neznámo kde? Co tomu řeknou v práci?

Začínám prosit a přemlouvat všechny svaté, že té smůly bylo už dost a že by se to mohlo začít otáčet k lepšímu. Obhlížím znova a znova výstupní místo a nic nepomáhá. Zoufalý nasedám na kolo a zvažuji, zda se nevrátit. Dál už opravdu nemám šanci. Nakonec přeci jen se rozhoduji, že pojedu asi 1km k prvnímu brodu.

Po najetí do začátku lesa je před sebou na úzké cestičce uvidím. Zázrak. To není možné. Seskakuji z kola a vrhám se na ně s mohutným řevem. Našel jsem je.

Snad tě můj příběh o vodě i nevodě nenudil. Když se na to teď zpětně dívám, byla to opravdu obrovská klika či spíše dobře připravené spiknutí proti mně. Klíčky byly přesně uprostřed cestičky - být o 15 cm na jednu či druhou stranu, zapadly by ve trávě a neměl bych šanci. Nikdo je nesebral a neodnesl, pokud tudy šel. Nevypadly při brodění do potoka, do vody ani do bahna. Až později zjišťuji, že náhradní klíče měl sebou bratr v Chorvatsku. Dal jsem jim je totiž při naší společné cestě, aby je u sebe schovali v případě ztráty. Pak je samozřejmě zapomněli vyndat a odjeli s nimi. Marně přemýšlím, co bych tehdy dělal, kdybych je nenašel.

Je to těžké k uvěření, ale tak se to stalo. Navíc jsem si dovolil napsat jen slabý odvar toho, jak celý sjezd Židovy strouhy skutečně probíhal. Mohli byste si totiž o mně myslet, že jsem se zbláznil. No, i takové věci se dají zažít na vodě.

Petr