V roce 2008 se na podzimním splutí Botiče mezi standardními plavidly České kotliny poprvé veřejně objevilo jedno velmi nezvyklé. Po kalných vodách populární pražské stoky plul jakýsi veliký chlupatý nočník. Vlasatý polonahý člen jeho posádky ostentativně ignoroval skutečnost, že je říjen, voda i vzduch nedosahují letních plovárenských teplot a vodáci okolo jsou zatepleni klasickou neoprenovou výstrojí. Jak jsem měl později možnost zjistit, je silný důraz na čistotu stylu i za cenu určitého fyzického nepohodlí jedním z charakteristických rysů „českých indiánů“, tedy lidí, kteří ve větší či menší míře praktikují indiánský způsob života. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že v současnosti je u nás snaha zachovat indiánské tradice a zvyklosti podstatně silnější než u původních obyvatel Ameriky.

Uplynulo několik zim, než jsem se seznámil s jednou takovou „indiánskou“ rodinou. U nich se mi poštěstilo poprvé spatřit na vlastní oči onen „chlupatý nočník“, správně zvaný „bullboat“, tedy něco jako „býčí člun. Nechci nosit bizoní trus na prérii, proto budu raději citovat:
„Bullboat je malé plavidlo užívané Mandany a Hidatsy, vyrobené z dřevěného rámu a bizoní surové kůže. Bylo používáno pro transport dříví a zásob do vesnic na řekách v oblasti Velkých plání. Když obchodníci Hudson Bay Company poprvé navštívili Mandany v roce 1790, zjistili, že tento kmen používá pro vodní přepravu čluny potažené kůží.“

Nahlédnutím do chytré encyklopedie snadno zjistíte, že tzv. Velké pláně jsou širokým pruhem rovinaté země táhnoucí se napříč severní Amerikou od Kanady až po Texas. Právě na zdejších travnatých prériích žilo množství známých i méně známých indiánských kmenů, mezi něž patřily i dva uvedené. Karel May sem zasadil děj svých fantazy příběhů o slavném náčelníkovi. Odpověď na otázku, proč zrovna tady někdo vymyslel z hlediska jízdních vlastností zdánlivě nepraktické kulaté plavidlo, je celkem jednoduchá – kvůli materiálu. Získat v místních prérijních podmínkách dostatek vhodného dřeva, natožpak březové kůry na výrobu kánoe, kterou má asi většina z nás díky mayovkám s indiány spojenou, prostě nebylo možné. Právě proto kánoe pochází z lesnatých severovýchodních území Spojených států a Kanady. Bullboat by tedy mohl být plavidlem Vinnetua daleko pravděpodobněji, než malovaná štíhlá lodice, jak ji známe z filmu o Stříbrném jezeře. Ale ve skutečnosti by nejspíš rudý bratr byl čistokrevný suchozemec, protože Apačové žili na polopoušti, na řekách nejezdili a o Mandanech s jejich zvláštními čluny patrně v životě neslyšeli.

„Rám bullboatu je vyroben z prutů ohnutých do tvaru obrovské mísy o průměru cca čtyř stop (asi 120 centimetrů) a hloubce cca osmnácti palců (asi 45 centimetrů). Surově očištěná kůže se na tento rám natáhla a po přivázání k vrchu rámu se nechala uschnout. Celá loď vážila asi 20 - 35 kg. Chlupy ponechané na kůži pomáhají zadržet vodu a snižují nasákavost kůže. Ocasy se u člunů ponechávaly a používaly se ke svazování lodí k sobě nebo k tahání lodí za sebou.“

Jeden z průkopníků českého bullboatingu Wasúpi, jinak též výše zmíněný plavec z Botiče, ve svém pojednání důrazně doporučuje důkladné oškrábání kůže od všech zbytků loje, šlach a svalů, aby si lidé okolo nemysleli, že se k nim „blíží jakási zdechlina v pokročilém stupni rozkladu“. Po pečlivém očištění se „projeví pachová stopa až po jednom až dvou dnech a není tak výrazná“. Tento drobný nedostatek je však vysoce vyvážen mnoha pozitivy, z nichž celkové náklady, rychlost postavení plavidla vlastními silami a překvapivě i jízdní vlastnosti patří k těm nejhlavnějším.

Pokud se vám podaří ulovit bizona, klesnou vaše výdaje téměř k nule. V případě prozaičtějšího zakoupení kravské kůže na jatkách se její cena údajně pohybuje kolem tří tisíc korun. Lískové pruty nařežete kdekoliv. Zbývá škrabání a stavba, což je dle svědectví zhruba dvoudenní záležitost. Postup je velmi dobře zdokumentován a lze ho nalézt i na českém internetu.
Sečteno podtrženo: za pakatel a trochu práce máte svoji loď!
Jako vodáka mě pochopitelně zajímala nejvíce ze všeho samotná plavba. Musel jsem se však obrnit indiánskou trpělivostí. Uplynulo opět mnoho dlouhých zim, než mi bylo umožněno usednout do chlupaté lodice. Dočkal jsem se až při letošním splutí Výrovky z Plaňan, kdy jsme využili tradičního pouštění Vavřineckého rybníka. Krajinou krále Marobuda měla tentokrát plout plavidla původem až z dalekých zaoceánských končin!

Míru mé nízké důvěry asi nejlépe vystihuje fakt, že jsem se poctivě navlékl do neoprenu a vesty místo do bederní roušky. Protože jsme nedočkavě do bullboatů nasedli ještě před tím, než k nám ze shora přiteklo dost vody, rychle jsme uvízli na mělčině a člun se povážlivě zakymácel. Můj mladší synek si jako indikátor stability okamžitě násilně vynutil přemístění do doprovodné Baraky. Nicméně zanedlouho, když viděl, že si plavbu s druhým potomkem začínáme vyloženě užívat, se k nám sám opět připojil. Mohu potvrdit, že ploché dno velmi dobře udržuje rovnovážný stav nejen na klidné hladině, ale i ve vlnách. Ve větších peřejích nebo při uvíznutí na kamenech prý hrozí naklonění a následné zalití člunu, zde je riziko potopení největší. Z toho vyplývá, že pro plavbu jsou vhodnější spíše vodnatější toky. Nezaškodí alespoň mírný proud, který loď trochu požene. Pohyb vpřed pro mě představoval asi největší záhadu. Nejen, že jsem vyfasoval sice stylovou, ale nepříliš pohodlnou vyřezanou lopatu místo pádla. Už vůbec mi nebylo jasné, jak s ní mám zabránit tomu, aby se s námi ta velká kulatá mísa neotáčela stále dokola. Nakonec jsme na správný postup přišli velmi rychle. Ve dvojici stačilo střídavě pádlovat na jedné a druhé straně a bullboat se překvapivě docela svižně pohyboval i na línějších úsecích potoka. Navíc se tímto způsobem nechal ovládat směr a v poklidu přirazit ke břehu před nějakou překážkou.

To, co mě na plavbě asi nejvíce bavilo, možná nebude zvláště pro kajakáře nic nového. Totiž nízké posazení nad hladinou dávající člověku daleko intenzivnější prožitek kontaktu a jakéhosi souznění nejen s vodou, ale i s krajinou okolo. Snad k tomu přispívá i „přírodní“ charakter bullboatu samotného, nevím. Ale člověk v něm brzy pocítí ve své bělošsky vystresované duši mír a klid přímo vybízející k naplnění starého indiánského přísloví: „Když neexistuje čas, není důvod spěchat…“ A snadno pochopí, proč může být pro někoho důležité i přitažlivé plavit se jenom s dekou zabalenou v plachtě a nezbytným jídlem na několik dní. V lodi, kterou si sám postavi. Citace pocházejí z doprovodného komentáře Tomáše Vodičky k výstavě o indiánech v Ústí n. L. a z článku Lukáše Schorného „Bullboat“ v časopise Woodcraft č.2/2014.

Kromě Výrovky a Botiče jste už mohli bullboaty potkat na Radbuze, Mži, Kosím potoce, Divoké Orlici, Ploučnici, Jizeře, Sázavě, Moravské Sázavě, Moravě, horní Svratce, Váhu …

Speciální poděkování: Tomáši Vodičkovi za zprostředkování plavby i dalších indiánských radostí a cenné informace nejen o bullboatingu.

Václav