Postmartinský čas. Bílý kůň sice sníh nepřinesl, ale šedá deka přikrývá krajinu a teplo zrovna není. Stojíme s Martinem ve Veverské Bitýšce na břehu Svratky a koukáme, zda nám vodní stav umožní začít plavbu už od mostu poblíž centra obce. Kačeři a kachny říkají ano, zkušenost radí k opatrnosti. Nakonec dáváme baraku na vodu pár desítek metrů pod mostem. Začátek je jako nezkušený sex: s několikerým dřením dosahujeme konečně proudnice, která nás ponese k jezu u Tejkalova mlýna na řkm 66. Jez pro malou vodu přenášíme a díky upuštění přehrady začínáme plavbu původním tokem Svratky tak, jak tekla před postavením hráze před osmdesáti lety.
Reklama
Svratka ve Veverské Bitýšce krátce po startu
Do splutí vstupujeme sexem pro změnu kvalitním: zdánlivě pevný břeh se pod našimi kroky propadá a naše nohy mizí v měkké hmotě. Rozkoš naštěstí nalézá své dno a propad se zatavuje kdesi v oblasti kolen. Sbohem teplé neoprénky, sbohem vodácký oblečku, který sis chtěl ponechat svou panenskou čistotu a suchost až k doplutí na loděnici. Překonáváme několikametrový pás bahna (nic jiného nám nezbývá), lezeme po kyčle do studené řeky a před nastoupením do lodě (i v této situaci si zachováváme jisté zábrany) ze sebe necháme bystrým proudem smývat bahenní špínu. Seznámen hned na začátku plavby skrz naskrz s teplotou vody nalézám do lodě a v hlavě mi víří haškovská věta: „To nám to pěkně začíná.“ V dáli se chechtá táta Priesnitz.
Jez u Tejkalova mlýna. Při vysoké hladině přehrady bývá zatopen.
Vodák se tak nějak smiřuje s tím, že přehradou zatopená údolí jsou ztracena a odkázana do vzpomínek těch, kteří měli to štěstí, že řeku zažili v plné kráse. Někdy jsou však situace, kdy jsou přehrady upouštěny a našinec má možnost vrátit se na řeky v jejich původní podobě, tedy víceméně původní – bez zelených břehů, dědin a hospod, prostě bez známek původního života. Brněnská přehrada zaznamenala tuto možnost na přelomu tisíciletí, kdy nastala kalamita zamoření sinicemi a bylo třeba ji odbahnit a vydesinfikovat vápnem. Přehrada byla vypuštěna na nepatrnou louži plnou zoufalých ryb, které byly schopné vskočit do lodě, jen aby se dostaly z teplé vody zbavené kyslíku. Odkryté zbytky domů zatopené vsi Kníničky vibrovaly pod kvílením detektorů hledačů kovového štěstí a ovšem i vodákům se na dobu asi jednoho roku nabídlo splutí původního koryta řeky Svratky. Splul jsem ji v té požehnané době několikrát. Nezapomenutelné bylo oddílové splutí při příležitosti 50. výročí založení oddílu VT Zbrojovka, kdy jsme v pozdním listopadu ráno po slavnostním večírku plynule vstoupili (ti, co mohli) do lodí v Březině a dopluli až do loděnice na Sokolském koupališti. Během plavby byly nějaké oběti, protože několik jubilejně načatých souvodáků kulminovalo ve stavu „na šrot“ a přiznejme si, že uváznutí v bahně vůkol je i nad síly střízlivého. Vystoupit z vody na metr a půl vysoký (tehdy ještě nevybagrovaný) břeh z bahna by nezvládl ani Messner.
Před hradem Veveří
Největší dojem na mne ale zanechalo splutí s Jirkou Havlem, slovutným brněnským vodákem a cestovatelem, autorem několika vodáckých knih. Tehdy měl Jirka osmdesát let a plavili jsme se mrazivým dnem, on na kajaku já na singlu, po znovu se objevivší staré řece. Mráz sice zpevnil bahnité břehy, museli jsme se však vypořádat s ledovou krustou na hladině. Vzniklo z toho video Starý muž a stará řeka, kde Jirka jako pamětník a znalec komentoval každý kousek původní řeky, kterou jsme pluli. Zvukový podtext jeho hlasu pak vytváří chřestění ledu rozráženého pádly a příděmi našich lodí.
Kamenné hrdlo před začátkem jezera
Dnešní splutí je ovšem jiné. Přehrada je upuštěna již poněkolikáté a splutí původního koryta pro mne postrádá objevitelské napětí. Vím, kde je bahno blízko hladině, a tak mne sotva co může překvapit (kde jsou ty doby, kdy uprostřed přehradního jezera zaskočený vodák řešil uváznutí na bahnitých mělčinách marnými pokusy odpíchnout se o bahno pádlem a snil o vrtulníku). Plavba je pro mne již rutinou říznutou třemi techničtějšími úseky malých peřejek, kde jediné vzrušení může nastat při propíchnutí válce baraky o nějaký prakořen a následné déja vu při brodění bahnem ke spásnému břehu. Po očku koukám na Martina, který je v našem rodinném prostředí a tedy i na vodě nový, zda se mu plavba a objevování historie Svratky líbí. Proto se ho po doplutí, když jsme v nastávajícím soumraku udělali oheň, opekli klobany klobányče a dali pivečko, které se náhodou v loďáku našlo, opatrně ptám:
„Martine, bylo to dobrý, šlo to? A co se ti nejvíc líbilo?“
Odpověď je nečekaná:
„Bahno.“
Dodává: „Struktura bahna.“
Co se mi nejvíc líbilo
Inu v Africe je bahno jako stavební hmota normální, stavěj tam i z horších věcí. Na bahně Nilu založil svou existenci i starověký Egypt a to byla nějaká kultůra. Martin je architekt a můj respekt k němu stoupá. Ví, co mluví. Vzhlížím k němu ze tmy nastalého soumraku, ve světle plamenů vypadá jako kazatel. Vytahuji ještě jednu lesklou plechovku a podávám mu ji:
„Dej si ještě jedno. Koneckonců i tomu se říká bahno.“
„Nemůžu. Budu ještě dneska řídit, mám u přehrady auťák.“
„Hmm.“ (to jsi teda neudělal dobře).
Jdeme nocí kolem přehrady k hrázi. Kousek před cílem zní temnotou Martinův nejistý hlas:
„Vlastně, já asi nemám klíčky. Já si je zapomněl vzít.“
„To sis to druhý klidně mohl dát, že?“
„Hmm.“
Prostě takový podzimní ucouraný den.
Bahno.
Vladimír Hejtmánek