Re: Wow... jó, milý Vladimíre, kdysi jsem rád lezl na prvním konci lana, jištění deset metrů pod sebou, hrozba držkopádu až na zem, adrenalínu plná hlava a kalhoty. Pak jsem se takhle jednou klepal někde dvacet metrů nad zemí na srbskejch vápencích a najednou mě osvítil jakýsi zášleh, Kerouac tomu říká "satori": "Do paroma, já se na těch skalách zabít nechci, za to mi fakt nestojej..." Od tý doby jsem na prvním konci lana skoro nelezl. Tak to je jeden důvod "strachu a respektu" - osobní dozrání, vývoj, poznání... Že skály a voda jsou tady pro mě, nikoliv já pro ně. Další se, alespoň u mě, jmenují: "rodina", "odpovědnost za někoho", "stárnutí".... (přičemž ten poslední si samozřejmě vůbec nepřipouštím...  ) .... No - a taky, myslím, platí, že blahá nevědomost umožňuje blaze riskovat. Když má člověk štěstí a přežije to, začne se vzdělávat a rozšiřovat obzory, aby si z hrůzou uvědomil, co všechno vlastně v minulosti přežil. A je po "morálu", konec bez-starostné legrace! |