Termín: 7. - 11.5. 2025 
Typ lodě: Samba 

Čas se opět naplnil, práce mě nebaví, květiny nevoní, jídlo nechutná, kolegyně v práci zdravím zvoláním: „Ahoj Zdeňku“… to jsou neklamné znaky, že voda opět volá. Květnové volno slibuje dokonce čtyři dny volna, zbývá jen vymyslet, jak s nimi naložit. Bohužel střední Evropu zasáhlo neuvěřitelné sucho a vypotit cokoliv smysluplného na celé čtyři dny je trochu oříšek. Již delší dobu pošilhávám po Lužické Nise, jejíž části jsem sice již jel, ale v hlavě mi hlodala otázka, kam až by se po ní bylo možné vydat. 

Den 1.

Vodočet: 2,4 m³/s (Hrádek nad Nisou); 2,9 m³/s (Sieniawka)

Posledních 14 dní lítá vodočet nahoru dolu jak jojo, za čárou očividně někdo intenzivně „špičkuje“, jednou teče Nisou 9 m³/s/s, za chvíli zase téměř nic. Lze na to sázet asi jako na letošní přijímací zkoušky na střední školy. Nakonec jedeme za stavu, jež raft.cz označuje jako nesjízdný, dokonce těžce pod limitem. Zajímavá věc je, že je to jedno. Téměř všechny elektrárny patrně dodržují minimální zbytkové průtoky, takže ačkoliv je na břehu vždy vidět jak mocně voda před námi klesla, lodě nikde netaháme.

Řeka Lausitzer Neisse nebo Nysa Łużycka, vyberte si dle sympatií, tvoří hranici mezi Německem a Polskem. Je to vlastně území nikoho a jak to u takovýchto věcí bývá, každý používá, málokdo udržuje. Místní krajina je křídlatkou a pneumatikami oplývající. Řeka je kromě odpadků také plná míčů, rekord je 9 nalezených míčů za den, konečné číslo je 24 míčů za čtyři dny  a kdo to má? Tedy ne, že by ten bordel někdo přímo sypal do koryta, jen nikdo neuklízí, co si voda při povodních vezme. Nám vodákům to přináší zajímavé zážitky, jako slalom mezi pneumatikami nebo kolize s podivně smaltovaným kamenem, kvůli kterému měníme text Mládkovi písně … a nevšimne si, že se blíží dřez, dřez, dřez…

Hranice také znamenají alespoň jedenkrát denně leteckou kontrolu. Skutečně tu z německé, tu z polské strany nad námi krouží nějaký ten vrtulník. Jako spoře odění lidé na přeložených plavidlech vůbec nepřipomínáme migranty.

První 3 km do soutoku s Mandau jsou oficiálně nesjízdné, zato celkem zábavné. Je to vlastně několik po sobě jdoucích malých peřejek lemovaných larsenovou navigací. Sice drhneme, nakonec ale projíždíme všechny, nicméně na laminátu bych to za tohoto stavu vody nezkoušel. Jaké by to tu asi bylo za vyšší vody? Máme štěstí, jez v Hirschfelde (r.km 188,6) je zvednutý a průjezdný. Za vyššího stavu bych tu čekal celkem slušný válec. Za jezem je několik na sebe navazujících stupňů. Všechny sjízdné a značené na levém břehu. Němci mají, jak se zdá, ve zvyku značit i sebemenší vlnku. Jen vzdálenost překážky od značky bývá většinou delší než v Čechách, a to zejména u jezů, na které si někdy musíte počkat i půl kilometru.

Obecně vzato, Nisa je dost regulovaná, ale kdykoliv dostane příroda šanci, mění ji v příjemnou bystřinu. Pod Turovem (r.km 187,3) se, například, řeka s čistou vodou v člověkem zničené krajině mění v řeku s odpornou černou zapáchající tekutinou v lesnatém údolí. Může za to nebývale velká injekce sraček z polské strany. Večer trávíme pod opuštěným drážním domkem asi 3 km nad klášterem v Marienthalu (r.km 179,5), kde by údajně mělo být možné ukecat jeptišky a kempovat na zahradě zmiňovaného kláštera. Náš plácek s medvědím česnekem a ostrovem je určitě lepší. Minimálně více intimní, protože s ohledem na aktuální volbu papeže, netušíme, jak budou jeptišky večer řádit.

Den 2.

Vodočet: 3,66 m³/s (Sieniawka); 5,12 m³/s (Zgorzelec)

Nejhezčí část zahraniční Nisy je asi čtyřicetikilometrový úsek do obce Koźlice (r.km 160,6). Jezy jsou zde sjízdné nebo přetáhnutelné, řeka svižně meandruje i nějaká ta peřejka se občas najde. Slovy klasika, vůbec nás to neuráží…

Čím dále jsme od naší hranice, tím víc řeka mění charakter. Zhruba po dvaceti kilometrech připomíná českou Orlici, pak Moravu, Jizeru, nakonec Nežárku. Přibývá i jezů, zpočátku sjízdných. Jezy postupně řeku vyčistí a za dalších deset kilometrů by nám nikdo nevěřil, jaká to byla žumpa. Voda je opět čistá. Ale občasné štěrkopískové prahy dávají jasně najevo, co tu občas teče, obzvlášť, když se do nich někomu nechtěně zaboří noha. Dáváme tomu interní název šlápnout do Mogulu.

V Ostritzu (r.km 176,8) odhazujeme odpad, doplňujeme zásoby a obdivujeme místní kebab, poskytuje obří chutné porce a obsluha hovoří česky. Kebab vaří tak dobře, že sem moje žena plánuje výlet s dětmi. V meandrech pod obcí spatřena první ryba. Nad stupněm za mostem u Radomierzyc je oficiální kemp (r.km 167,7). Tedy kemp, stůl s odpadkovým košem a cedulí “táboření povoleno”. Bohužel na nás je to příliš brzy, a tak jedeme dál. Za nízkého stavu vody dávejte pozor na zmiňovaný stupeň (r.km 167,8), larseny, ze kterých je zhotoven, toho mají už dost a jsou místy celkem ostré.

Na naplánovaném nelegálním tábořišti u štěrkové lavice sklízí zemědělci sena, tak nakonec spíme u cyklostezky u obce Koźlice. Jsou tu dva jezy, u každého stůl a lavice. Horní jez (r.km 161,7) z nepochopitelného důvodu vede veškerou vodu skrz mlýn na levém břehu. Ačkoliv je mlýn technickou památkou, již nic nevyrábí a voda, co skrz něj teče, vytváří past na vodáky. Přímo pod mlýnem je obří vývařiště, i za naší nízké vody bych do něj opravdu spadnout ani vjet nechtěl. Hlavy skládáme až nad druhým jezem (r.km 160,6), plácek u cyklostezky se nám zdá větší. Přilehlý stůl s lavicemi okupují dvě postarší cyklistky. Vše řešíme razantně. Nenápadně u stolu odkládáme naše neoprenky, do pěti minut jsou stůl i místo naše!

Den 3.

Vodočet: 3,77 m³/s (Zgorzelec)

Pod Koźlicemi jako by se řeka unavila nebo ji spíš někdo svázal. Přibývá nesjízdných jezů megalomanského typu. Většinou mají odporně dlouhá vzdutí a obtížně se přenášejí. Opravdový zážitek je jez ve Zgorzelci (r.km 152,4). Zgorzelec je krásné historické město ovšem jen do chvíle, než přijedete k třímetrovému hyperbolickému jezu s nedostupnou desetimetrovou navigací. Lodě nakonec přetahujeme na házečce systémem předák – zadák. Zadák je nejodvážnější z nás, který po vetchém plůtku místní kavárny, ve zmiňované desetimetrové výšce, přelezl pod jez. Na první pohled vypadá balancování nad kamenitou spádovou deskou celkem zábavně. Téměř všichni, kromě mé ženy, která není líná a nachází sice dlouhou, ale legální cestu pod jez, lezeme též plotem kavárny. Legální cesty pro zdolání jezu jsou nakonec dvě. Skrz restauraci vlevo u náhonu do elektrárny, ale nejsem si jistý, jak bychom se se Sambami vytáčeli mezi stolky, nebo vylézt před mostem na pravém břehu a jez obejít po nábřeží. Svým nečekaným zjevením v křoví pod jezem děsíme místního opilce. Ten kouká na nás, do lahve, opět na nás, opět do lahve a nakonec pivo vylévá. Odměnou za hrozné přenášení je identifikace kiosku přímo u strže vedoucí k jezu, a tak poprvé na vodě obědváme krevety. Jsou výborné, v čemž nás utvrzují všudypřítomné žebrající krevetožravé kafky.

Nejnechutnější olej je před jezem v Ludwigsdorfu (r.km 147,6). Má alespoň čtyři kilometry, ale hlavně nás tam chytil silný protivítr. Zhrdli jsme vytuněným rybářským místem vlevo nad jezem, a tak táboříme na zaniklé skládce u místní pískovny. Alespoň je zde možné, na rozdíl od cyklostezky, udělat oheň.

Den 4.

Vodočet: 3,5 m³/s (Zgorzelec)

Ráno nám náhon vrací vodu a řeka chvíli celkem pěkně teče. Bohužel, následuje nejprapodivnější soustava jezů, co jsme cestou potkali. Dronem zkoumáme okolí Pieńsku, ale elegantní řešení tu není, protože jinak snadno dostupný náhon končí obří oplocenou elektrárnou. Jezy Pieńsk I (r.km 138,2) a Pieńsk II (r.km 137,7) jsou opravdu brutální díla.

Nakonec lodě přenášíme kolem elektrárničky u prvního šestimetrového jezu Pieńsk I, protože u jezu Pieńsk II nenacházíme způsob, jak se dostat dolů z vysoké navigace. Pod suchou spádovou deskou máme poprvé za výpravu nedostatek vody a dost drhneme. Vodu nám odklonivší náhon totiž vrací až za 3,5 km (r.km 135). 

Protože nám konečně přeje počasí, rozhodujeme se původní cíl u obce Deschka (r.km 135) o pár kilometrů protáhnout a je to jako bychom vyhráli jackpot. První dva dny byla Nisa zábavná a skvělá, od Zgorzelce, vlastně až do Pieńsku nedává z vodáckého hlediska smysl. Tedy, pokud nemáte rádi olej a obskurní jezy. Od Deschky  řeka přestává být regulovaná, je širší, stále pěkně meandruje, ale hlavně teče a má dostatek vody. Potkáváme první německé vodáky na českých raftech z Gumotexu. Cestou do cíle ještě sjíždíme dva pěkné kamenné záhozy (r.km 130,4 a 129,7) a to už nás čekají dva největší úlety naší plavby.

V Bielawě Dolné je jakési Mirakulum zkřížené se zoologickou zahradou (r.km 129,3). Atrakce se nachází na obou březích, tedy v obou zemích. Celý komplex je propojen pomocí plovoucího mostu s občerstvením, a tak si zde uprostřed řeky kdesi mezi Německem a Polskem dáváme kávu. Před zookávovou atrakcí míjíme nejvýchodnější bod východního Německa. Teď už jsem v životě viděl vše a můžu umřít!

Celou anabázi končíme na skvělém, snad i přespávacím, místě na levém břehu asi 300 metrů nad jezem v Nieder-Neundorf (r.km 127,3). Nisa dále, už bez nás, teče až do Odry. Jsem přesvědčený, že by se odtud přinejmenším ještě jeden smysluplný den na vodě udělat dal.

Jarda Ryjáček