Stojím na pravém břehu řeky Saalach u největšího skalního bloku soutěsky Loferslucht. Jsou to už 4 roky, kdy se mi toto místo nesmazatelně zapsalo do paměti. Dnes je o hodně míň vody než tehdy a tam, kde tenkrát voda mizela pod skálou, je nyní otevřené okno. Až teď mi pořádně dochází, jaké štěstí jsem měl.

Loferslucht zatím znám jenom z fotek, a tak jsem o dost klidnější, než ostatní. Nasedáme nad slalomkou. Je vyšší stav vody a za chvilku už vysedáme nad nejtěžším místem soutěsky, tzv. Českou uličkou. Jdeme prohlížet. Mě zajímá hlavně skok zvaný Lžíce a pasáž nad skoky jsem nějak opomněl.

Vše vypadá dobře a vláček plastových kachniček si to pěkně sype z kopce. Já jedu jako poslední. Přichází první skok s pořádným válcem, který jsem si neprohlédl, a už špička lodi nezadržitelně míří k nebi. Rychle eskymuji, jenže kajak si to pěkně míří na největší skálu v řece. Doleva už to nestihnu, ale doprava by to snad šlo. Skok a špička lodi se znovu zvedá nahoru. Jsem hlavou pod vodou a ani na jednu stranu nejde eskymovat. Všude je skála, a tak nezbývá nic jiného, než krysa. Zjišťuji, že jsem v jakési kapse, kde voda odtéká sifonem ven.

Zezadu mě masíruje kajak a nekompromisně tlačí pod skálu. Nádech a už mizím pod vodou. Trvá to sotva pár sekund, jenže mně to připadalo věčnost. Už se škrábu na břeh. Přežil jsem.

Hledám kajak, který je seklej v sifonu. Radši nemyslet, co by se stalo, kdyby kajak vplul pod skálu přede mnou. Chytám kajak na házečku. Naštěstí jde vytáhnout, pádlo mi kluci přehazují přes břeh. Nasedám na vodu a pod Lžící se už na mě šklebí ostatní, co že jsem to tam vyváděl.

Když jim povídám, co se stalo, nechápavě na mě čumí. Prý tam přece žádný sifon není. Ale já už vím, že tam je, a nikdy nezapomenu.

Řeka je nejlepší učitelka, já se tehdy naučil hodně. Vím, že jsem tenkrát udělal spoustu chyb, z kterých jsem se poučil. Někde jsem četl, že Loferslucht je vodácká maturita. Tedy jsem odmaturoval, ale hodně s odřenýma ušima, a to doslova.

Miroslav Kava