„Ahoj Milane, nechceš zítra na vodu? Dny jsou krásné. Svratka v Brně je celá překopaná, což abychom to propluli? Přiznám se, ještě nikdy jsem to celé nejel.“
„No, taky jsem na to myslel. Vezmu moji starou pálavu, hodně jsem ji lepil, aspoň uděláme zkoušku, zda to drží. Od hráze to dobře známe, zajímavé je to od mostu v Pisárkách. Voda z přehrady by tam mohla dotéct mezi devátou a desátou, takže ve tři čtvrtě na deset? Jo a vem pádla, ta skládací.“
„A ty vezmi pumpu. Počasí má být hezký. Vezmu slzu červeného, ať v lodi nejsme sami.“

Možná je to hanba, ale Brno jsem po Svratce za těch osmapadesát let, co v ruce držím pádlo, celé opravdu neproplul. Každý máme nějaké slabé místo a to moje byl stupeň u Ronda mezi kamennými zdmi hned za mostem, který se asi bez problémů jezdil, jenže já z něho měl blok. Dnes se ale nebojím, protože se mnou bude Milan a to je nejen dobrý kamarád, ale hlavně spolehlivý parťák, se kterým si na vodě perfektně rozumíme.

Venku je mlha, panuje všeobecná vlhkost a teploměr se ustálil na čtvrtém dílku odspoda. Během cesty však mlhu proráží slunce a když se s Milanem v Pisárkách potkáváme, je krásný den slibující všechny slasti. Tedy až na ty setrvávající čtyři stupně Celsia, ale i ty se časem polepší. Sestupujeme k řece, na malé plážce nafukujeme pálavu a nasedáme. Řeka posílená impulsem z přehrady příjemně teče, nad vodou kouří páry a slunce proráží zlatou clonu stromového listí. Prostě pohoda a krása, kterou penězi nezaplatíš. Platí se jinak – Milanovo lepení je opravdu přes míru, kterou jeho archaická pálava ještě snese. Od zádi postupuje dopředu invazní vlna a za chvíli jsou moje kolena zanořená do studené vody. Vnímám to s jakousi euforií, člověk se dostává do kontaktu s prostředím všemi smysly a pak, chlazená kanoistická kolena při klečení jak známo tolik nebolí. Řeka obtéká širokým obloukem Výstaviště a rekreační Riviéru a v přírodním prostředí lesoparku je svá a krásná. Podél řeky se procházejí lidé a někteří si nás fotí, je to fajn, že společně sdílíme tu výjimečnou atmosféru plavby v prosluněném listopadovém dopoledni.

Blížíme se k prvnímu zajímavému místu jezu u Riviéry. Pamatuji si jej za ta léta v mnoha podobách. Býval to splávek nad říčními lázněmi, pak stupeň – zabiják, v posledních létech splav se šikmou spádovou deskou osázenou kameny jako dračími zuby, který nešel splout. Před námi se rýsuje další změna: v prostřední třetině je z kamenů vyskládaná sjízdná šlajsna, okořeněná ovšem pulsujícím vývarem vypadajícím jako vřed. Na gumě se jej však nemusíme bát, ostatně válec není dlouhý a spíš vyhrožuje, než aby měl skutečnou sílu. Malinko jej šidíme vlevo a na hraně drhneme zádí – to je hrozné, jak ty nafukovací lodě ztrácejí nosnost. Zůstal jsem letos sedět na spádové desce jezu v Alexovicích, pak na Doubravě nad Ronovem – když jsem byl mlád, měly ty lodě nosnost větší.

Pod jezem se před námi objevuje město Brno a jako by někdo (já vím, byl to Magistrát) mávnul čarovným proutkem a řeka a její okolí se mění. Tam, kde dřív Svratka tvořila jakýsi kanál, je najednou přírodní tok klikatící se proudy a peřejkami mezi ostrůvky a zátočinami. Řeka skýtá zajímavou lehce sportovní plavbu vyžadující sledování proudnice, znalost čtení vody a řízení lodě. Proudnice si totiž hraje se šířkou řeky a mimo ní jsou obtížně viditelné kamenné mělčiny. Břehy jsou citlivě kultivované a po levém břehu vede perfektní cesta využívaná všemi generacemi lidí užívajících si pohyb podél řeky. Přes litry studené vody převalující se mezi mými koleny jsem nadšený, ba přímo se raduji. Tvůrce úprav myslel i na potřeby sportovních vodáků a tam, kde se kdysi na ojedinělé peřeji jezdil Veletržní slalom (coby vodácké tělíčko jsem jej jednou po zvrhnutí celý proplul uvězněný v lodi s kajakem na zádech), do řeky vtělil větší kameny a další prvky vhodné pro trénink a postavení branek. Vplouváme mezi zástavbu a vůbec to není špatný pohled: řeku lemují starší i nejnovější budovy a je na co koukat. A řeka je pořád zajímavá a příjemně tekoucí.

Nechceme tou krásou proplout příliš rychle, proto zaplouváme do tišinky a vylézáme z lodi. Mladý muž se k nám vrhá s obdivnými výkřiky: „Já su taky vodák, já mám Pálavu doma, ale to mne vůbec nenapadlo, že se to dá taky splout. Můžu si v lodi udělat foto? Hned to pošlu kámošům.“
A tak mu děláme rozjásané foto v lodi a on zase fotí nás, jako bychom propluli ne kousek Svratky Brnem, ale celou Kanadu i s Nijagárskými vodopády. Odchází šťastný do svého dne a my se uvelebujeme na schůdky k vodě, abychom lodi ulehčili mírnou konzumací vezené červené slzy. Paprsky podzimního slunce dopadající ze shora se spojují se sluncem obsaženým ve víně a přispívají k pohodě navozené řekou a prožitkem stávající chvíle.

Sedáme do lodě a vydáváme se vstříc místu, kde byl můj limitující stupeň. Ten zde však již není: uprostřed řečiště je štěrkový ostrov se dvěma peřejnatými rameny. Je to příjemný vodácký terén, a proto si užíváme obě ramena. Padá ze mne stín obav z tohoto místa, stupeň zde již prostě není. Měl bych být rád, ale cítím něco jako zklamání, že jsem jej nikdy nedokázal sám překonat.

Pár set metrů za bývalým stupněm úpravy Svratky končí. Podplouváme železniční most a řeka je najednou opět přírodní a svá. Pořád bystře teče drobnými vlnkami a je třeba volit v četných mělčinách správnou cestu. Břehy jsou zdivočelé a jsou za nimi vidět objekty, za které se stydí i periférie. Řeka je však pořád krásná: voda je čistá a průzračná, jsou vidět zelené řasy a vodní rostliny a připomíná mi polské řeky.

Nad vodou létají volavky a vše vypadá tak, že si zde řeka svoje pravidla určuje sama. Po chvíli proplouváme Komárovem, kde se jak známo na pravém břehu vyskytují volná prostranství pro venčení lidí i zvířat a nějaké chovatelské stanice. V řece před námi vidíme tři obludné šedé ptáky.
„Milane, to přece nemohou být labutě? Já myslím, že jsou to pštrosi.“
Milan má obavy: „Poplujem kolem břehu. Tohle, jestli se na nás rozjede, tak nás dynamikou hmoty převrátí. Vzpomínáš na ty labutě na Dunaji mezi ostrovy před Ramem? Tam jich byly milióny.“
Ptáci se rozjíždění a obtížně se odlepují od hladiny.
„Labutě to nejsou, ale pštrosi nelétají. Asi je to pták Noh.“

Proud řeky posléze uvadá, řeka se zastavuje a na hladině se objevuje mozaika spadeného listí. Blíží se jez před soutokem Svratky se Svitavou, v blízkosti je příměstská obec Přízřenice a na břehu u jezu hospůdka slibující za půl hodiny otevření. Končíme plavbu, sušíme loď a rozvalujeme se na sluníčku na lavicích před hospodou.

„Milane, beztak je to paráda, listopad a my si tady sedíme v kraťasech a tričku na sluníčku, v dohledu voní řeka a hlučí jez a za chviličku dostaneme pivíčko. Není ten život krásný?
To jsi tam byl, jak jsme byli v Turecku na tý louce pod borovicemi, jak jsme večer udělali oheň a měli jsme tři kytary a za zády nám hučela divoká řeka, kterou jsme další den měli plout? Já tam odešel od ohně do louky, klekl jsem pod záplavu hvězd a koukal nahoru a modlil se: Pane Bože, prosím dej, ať nám všechna ta krása zůstane zachovaná?“
„Já bych tě byl tehdy nejraději zabil, ten fajr byl jak vod požáru a kdyby něco chytlo, tak bychom se nestačili divit!“

Inu všechno je relativní. Ale ten průplach Brnem byl fakt nádherný a přičinilo se o to překonání naší lenosti, přátelství, dar nádherného podzimního dne, Magistrát města Brna, lidi z náplavky a možná trošku i ta slza (ale ne moc). A hlavně řeka Svratka, v tomto úseku redivivus, tedy znovuzrozená. A vůbec, řeka krásná. Takže, až vás někdy zavede cesta do Brna, vezměte sebou do kufru pálavku. Myslím, že nebudete litovat.

P.S. Ta hospůdka u jezu otvírá od 15:00.

Napsal a nafotil (až na jednu fotku) Vladimír Hejtmánek