Re: Tu volavkuTo se mě dotklo, Václave, na nejhlubším místě. V dětství jsem se naučil tuhle větu: "Mené, mené, tekel ú-parsín" ... a tak mě z Tvé přímluvy až mrazí ... Děkuji. "Uklízím nůž, na palubě vzducholodi nebezpečná věc, a vracím se počtvrté proti proudu, abych ji zkontroloval. Schlíple stojí těsně u hladiny, pod větvemi obalenými sněhem a je k smrti vyčerpaná dlouhým a nerovným bojem o život. Jejímu pohledu rozumím, leč netuším, jestli v takto zuboženém stavu přežije dlouhou a mrazivou noc. Peří má promáchané doslova na kost. Vzpomínám na Werben. Jak by to tehdy dopadlo se mnou, kdybych v noci neuchránil oheň před přívaly vody? Moře vody. Z černomořských hlubin ke mně náhle připlouvá obrovský jeseter. V tom pohledu poznávám stejnou bezmoc. Jeho jsem zachránit nedokázal. Moře. Se smutkem nad křivdou a slanou chutí na rtu odplouvám." Začalo to červencovou (2022) Dyjí a kdyby mi, Václave, někdo dneska řekl: "Ruce vzhůru, nebo seš synem smrti," tak bych po těch zážitcích jen smutně pokýval hlavou na souhlas. |