Milé děti, dneska vám na dobrou noc povím pohádku o vodácké svatbě:
Bylo-nebylo, kdysi dávno v minulém století žili a pluli po světě jeden vodák a jedna vodačka, každý zvlášť.
Reklama
Vodačka chodila do vodáckého oddílu. Byla šikovná a ctižádostivá, takže se na pramičce postupně vypracovala z malého vylejvátka, přes prostřední lavičku na levého háka. A z levého háka pak postoupila na pravého háka a nakonec z pravého háka až na kormidelnici celé velké pramice.
Zato vodákovi ctižádost poněkud chyběla, do oddílu nechodil, raději se toulal sám nebo plavil s kamarády na kánoi. Relaxoval při pádlování za šumění vln a ševelení listí vrb a obdivoval romantické skály nad řekou.
I přes odlišné povahy se tihle dva dali dohromady a jednoho krásného dne měli svatbu.
Vodácká svatba v Radotíně
Za místo svatby si ti dva vodáci vybrali městečko Radotín. Jednak pro trochu bláhový pocit, aby měli celý život radost. Ale i proto, že Radotínem protéká řeka Berounka, na které se dá skoro celoročně pádlovat. Po obřadu dostali svatební dárek – laminátovou modrobílou kánoi, říkejme jí třeba Modrásek.
Zabalený zámotek nové kánoe v červenci 1992, vpravo za stromy teče Berounka
Kánoe byla zabalená jako mumie v plastové fólii s bublinkami, které je možné dvěma prsty proti sobě dobře legračně prasknout. Snad proto, aby se v zimě vodák a vodačka spolu nenudili.
Rozbalování nové kánoe červenec 1992
Modráska si rozbalili a odnesli k řece. Tehdy v Radotíně ještě nestála ta klenutá betonová lávka pro pěší, jako dneska. Berounka tu byla provizorně přemostěná pontonovým mostem.
Pontonový most přes Berounku v Radotíně v červenci 1992
Bylo třeba nastoupit do kánoe a ani trochu si neumazat sváteční oblek, natož se převrhnout.
Nastupování do laminátové kánoe v Radotíně 1992
Po vodačce se nalodila i svatební kytice.
Nakládání kánoe v Radotíně 1992
Pak si vodačka nasadila klobouk, vzala pádlo, ke kormidlu si sednul vodák a mohlo se vyplout.
Vyplutí z Radotína 1992
Vodák a vodačka odrazili od břehu a odplouvali. Hovor ostatních svatebčanů, třeba o tom, co zažili na jiných svatbách, pomalu slábl, až zmizel docela. Voda je nesla mezi zelenými břehy mírným proudem k Radotínskému přístavu.
Most přes Berounku při jejím ústí v roce 1992
Podpluli s Modráskem silniční most a přistáli u soutoku Berounky s Vltavou.
Vystupování na soutoku Berounky a Vltavy v červenci 1992
Pak samozřejmě následovala svatební hostina, rozbíjení talíře pro štěstí a další drobnosti.
Jak dopadl Modrásek?
A jak milé děti to bylo dál s Modráskem, tou modrobílou laminátkou s dřevěnou podlážkou?
Jak to tak v životě bývá, po slunečných svátečních splutích přijdou i plavby všední a někdy i katastrofické. Modráska si vypůjčil jeden kamarád a splouval s ní Kamenici. To je milé děti taková prudká horská řeka, co má hodně kamenů, proto se tak jmenuje. A ten kamarád na jeden takový velký kámen najel a v lodi udělal nejen velkou díru, ale i nadvakrát přelomil její kýl.
Vykládání laminátových lodí na řece Moravě nad Litovlí 1998
Vodák se sice kánoi snažil opravovat, ale protože byl mladý, tak mu to moc nešlo. Do Modráska od té doby většinou teklo a nové díry se tvořily velmi snadno. Došlo to až tak daleko, že na některých plavbách mohl pádlovat jen jeden člen posádky, druhý musel permanentně vylívat vodu.
Na řece Moravě u Litovle s laminátkou v roce 1998
Závěr
Vodák byl po letech od samého opravování lodi otrávený a zoufalý. Od laminování měl olepené ruce, od skelné tkaniny vpichy na kůži. Není divu, že nakonec odnesl laminátku do velkoobjemového odpadu a pořídil si nafukovací pálavu. Ta byla pro jeho další plavby daleko přívětivější a vhodnější. Nejen že netekla, ale taky se dala odnést na zádech, přepravovat ve vlaku a autobuse, a při najetí na kámen nevydávala příšerné zvuky. A jestli mu tu kánoi neukradli, plaví se s ní možná dodnes.
A už hezky spinkat, dobrou noc
Ahoj Eki