Musím se připojit k autorov, Marca, 29.07.2012 06:44
Jeli jsme v období dešťů za zvýšeného stavu vody. Byli jsme tedy už v tom Olomóci a první jezdec Sůsed najednou po zajetí za zatáčku vykřikl „Bacha je tu hrůza!" a byl fuč. Já jsem si do zatáčky zeširoka najel, abych získal výhled a ten výhled stál zato! Řeka vřela v celé šířce ode zdi ke zdi, neviděl jsem sice nic vysloveně smrtelného, ale kam jsem pohleděl všude to bylo vysoké a ostré jako břitva. Kamarád už tam kdesi byl, nebylo jej vidět a mohl klidně potřebovat pomoc, tak jsem se nezdržoval, vyhledal proudnici (Mumlaje si pro štěstí cosi ve stylu „Morava je žena silná, takovou si není radno brát za manželku,,") a šel jsem na to.

Nejprve, ještě před mostem se voda lomila a prudce akcelerovala, jako by tam byl pod vodou ukrytý jez (Jez byl mnohem dál a byl pryč - místo něj tam byly zaraženy polozbořené dřevěné piloty) pak jsem hrozným proudem sjel asi do metrové vodní díry a naproti se mi zdvihala vodní stěna. Jak říkám, byl jsem v lodi sám a tak lehká špice mé otevřené kánoe jména "Julo Satínský" se vesele šplhala nahoru na tu první vodní horu, kterou jsem projel a ona mě (jak jinak) trochu zaplavila. Pak následoval asi čtyřicetimetrový úsek napěněných zuřících vodních "muld", které tvarem vypadaly jako ty lyžařské muldy a z jejich vrcholků vysoko vystřikovaly šplouchance vody.

Toto jsem zvládal celkem dobře, ale vody v kánoi přibývalo. Pak jsem viděl, že proud míří doleva a celkem prudce naráží do stěny mostu, tak jsem pádloval více do středu řeky a přede mnou se objevila zatracená vodní hora jak se řeka divoce nadržela před a při průtoku dírou v dřevěných pilotech. Ta vlna byla tak vysoká a divoká, že mě celého i s kánoí zaléla vodou, takže jsem měl náhle v kanoi asi tak 12cm vody, ta váha vody mě svojí setrvačností přetáhla přes mírný vodní válec, ale hrozila mně převrátit do stran, jelikož stabilita lodi byla tím zaplavením v čudu. Tak jsem projel kolem mělčiny, kde byl zaparkován kamarád Sůsed a se zájmem sledoval moje počínání, a napasoval jsem to přídí do písčiny.

Pak kolem projel kamarád Struvid s kombinovaným výrazem nasrání a soustředěnosti, který mimoslovně říkal „Takovéhle bejkárny jsme si ksakru předem nedomluvili!“, Struvid raději volil boční náraz do mostu, tímto poněkud objel a celkem hladce překonal tu „moji“ vodní horu.

Já jsem u břehu houbou vysušil loď a jeli jsme dál..



Tož Ahóój