Válka a okupace se v půlce roku 1944 chýlily ke konci. Doba byla ale pořád těžká a občas i životu nebezpečná. Lidi se těšili na normální život.
Čím na vodu? Možná už brzy zas s dřevoplynem ...
Válečný nedostatek se promítl do nejrůznějších oblastí života, třeba i do dopravy. Nedostatkové ropné produkty byly určeny pro válečné úsilí. Obdobně jako dneska frčí elektromobilita, tak byla tehdy in „dřevomobilita“, tedy auta na dřevoplyn.
Dolní Lužnice v roce 1944
Vodáctví a péče o děti zůstávaly normálními oblastmi života v šílené době. V červnu 1944 se moji prarodiče spolu s tehdy jedenáctiletou dcerkou vydali zas na vodu.
Lužnice pod Táborem roku 1944
Splouvali Lužnici z Tábora. Bylo to za vyšší vody, údajně 2 metry nad normálem. Za pět dní poklidné plavby se dostali do Podolska na Vltavě.
Doprava kánoe k vodě nebyla tehdy úplně triviální. Navíc deštivé a chladné počasí může začátek každé vody ztížit, jak je zřejmé i z následující fotky.
Náklaďákem s kánoí k vodě roku 1944
Počasí se naštěstí umoudřilo, oteplilo se a vysvitlo slunko.
Na Lužnici pod Táborem je řada jezů, ne všechny bylo s plnou dřevěnou kánoí rozumné za vysoké vody splouvat.
Děda s dcerou u jezu na Lužnici pod Táborem v roce 1944
Někdy šla kánoe přes jez na koňadře zkoníčkovat, jindy se musela přetáhnout okolo jezu po břehu, tak jako dneska.
Obtahování jezu s dcerou na Lužnici v roce 1944
Ještě možná poznámka k názvu použité dřevěné kánoe. Jelikož celkem tři děvčata postupně ve třech generacích v rodině měla stejná křestní jména (za tím je ten dosti rozšířený zlozvyk pojmenovávat děti po rodičích), bylo nutné je nějak rozlišovat. Rodina se uchýlila k přezdívkám. Tehdy nejmladší (dcera mojí babičky) měla přezdívku Muška. Tu kánoi tak pojmenovali po ní.
Kánoe Muška v roce 1944
Odpoledne po plavbě se u řeky postavil stan, třeba u nějakého opuštěného shromaždiště klád pro vory.
Stanování u Lužnice roku 1944
Babička s dcerou našly tehdy nějaké houby, tak z nich na tábořišti připravovaly něco k jídlu.
Příprava jídla z hub na vodě u stanu v roce 1944
Další den bylo hezky, prarodiče s dcerou se zdrželi na tábořišti Hutě u Bechyně.
Odpočinek na slunci u Lužnice 1944
A taky tu něco dobrého zas ukuchtili. Shánění jídla bylo tehdy poměrně složité.
Rodinka kuchtí vajíčka na tábořišti u Bechyně v roce 1944
Pod Bechyní se zastavili ve skalnatém a romantickém ústí Židovy strouhy do Lužnice.
Děda s dcerou na kánoi na Židově strouze v roce 1944
Dál je voda nesla přes Koloděje nad Lužnicí do Vltavy.
Střední Vltava roku 1944
Od soutoku Lužnice a Vltavy pluli po tehdy proudící vodě nějakých 20 kiláčků do Podolska. Cestou zdolali několik vltavských jezů.
Singlování šlajsny jezu na Vltavě pod ústím Lužnice v roce 1944
Vzhledem k nedostatku benzínu se kánoe tehdy dopravovaly i na koňském povozu. Ale sami posuďte, nebylo to majestátnější než dnešní vodácké dopravní prostředky?
Doprava kánoe koňským povozem v roce 1944
Závěr
Koňské povozy zmizely, kánoe zůstaly. Taky dneska řešíme dost jiné problémy než v roce 1944. Třeba pro jídlo lze bez potravinových lístků dojít do nejbližší sámošky. Takže se usmívejte a užívejte příjemné stránky současnosti, určitě může být hůř.
Ahoj Eki