utrpeníPokusy o hudbu můžou bejt i těžký utrpení. Když nějaká banda zná jenom jeden akord (jako na potvoru ne ten správnej) a půl sloky jediný písničky a vyřvává to co nejhlasitěji až do rána. Nebo když se sejdou ladiči. To spustí nějakou píseň. Po půlce první sloky začnou ladit. Zkusej to znova a po čtvrtce téže první sloky opět začnou ladit, A takhle pokračují až do rána a nikdy se nedostanou dál jak k první sloce tý jediný písničky. Něco takovýho smrtelně otráví i jedince s totálním hudebním hluchem. Na druhou stranu ty časy, kdy na jednom konci kempu něco spustili, na druhým na ně někdo navázal a přidávali se další, až se všichni slezli u jednoho ohně v jakési improvizované monstrkapele už se díky eleknonizaci a mobilům asi moc vracet nebudou. Jinak kdysi při pádlování po voleji a za hnusnýho počasí často došlo nejen na "Ej úchněm", ale i na revoluční songy v nejrůznější podobě, včetně populárního Johna Browna a Chodím po Brodwayi. Večer pak mohlo dojít i na pár kousků od Spirituálu a běžnou trampsko-countryovou směs (Cizinec, Bighorn, Žlutý růže z Texasu, Lincoln, John Hardy, Tak nechte mě plout, ...). Občas do toho probleskla i vlastní tvorba, někdy dost černohumorná. Jeden dobrodruh takhle ještě za socíku zpíval o tom, jak na vandru v Rumunsku chytil po vodě z potoka s chcíplou krávou úplavici a co následovalo v místní nemocnici. |