Druhý den ráno (možná k poledni) se probouzíme do zataženého dne. Po snídani se připravujeme k sestavení katamaránů. Samotné sestavení trvá podle brožury (kterou nemáme) asi 30 minut. Naštěstí jsme se před odjezdem mrkli na video „Sestav si svůj minicat (snadno a rychle)“ a tak se můžeme směle pustit do akce. I tak bych doporučil mít sebou někoho zručnějšího, technicky zaměřeného, případně nic nemůže pokazit člověk s titulem Ing. z ČVUT nebo VUT (dost legrace při sestavení by zvládli i šikovní paneláčníci, pokud nemají obě ruce levé).

Asi po devadesáti minutách a stovce zabitých komárů jsme hotoví… já teda skoro úplně. Velkou většinu komárů jsem zabil osobně já, nevím proč jdou ty bzučící potvory nejvíc po mně, zřejmě jim chutná moje, v populaci málo zastoupená krev nula negativní. Ostatní se jen potutelně smějí a konstatují, že vlastně vůbec nepotřebují repelent. Šoupneme katamarán na vodu a můžeme započít zkušební krátkou jízdu a blíže se seznámit s ovládáním lodě. Zkoušíme křižovat a stoupat proti větru, celkem se nám i daří, ale bude to chtít trénink, zrychlit, lepší synchronizace, souhra posádky, souhra hlavy a rukou….

Na závěr provedeme ještě nacvičení nouzového postupu - převrátíme katamarán stěžněm do vody a pomocí živé váhy (plavčík) z bočního válce a za pomoci lana převracíme zpět. Je to celkem makačka, nic pro tlusté páprdy (takoví zde ostatně nejsou, ti zůstali doma u TV) a chce to trochu toho grifu. Jistou neznámou zde hraje vítr, kdy může dojít k opětovnému převrácení katamaránu na druhou stranu, pokud mu v tom člověk nezabrání. Další dost důležitou záležitostí je nepouštět lano od lodě, bo by katamarán mohl ujet bez posádky a jak by řekl stručný obyvatel Ostravy, bylo by to v p…

Po obědě v pošmourném dni s nepříliš optimistickým výhledem na zlepšení se přeci jen rozhodujeme dát sbohem tomuto komářímu táboru, kde je dokonce i free srub pro turisty. Nakládáme lodě expedičním vybavením, které je vlastně úplně běžné na normální turistiku. Náčelník přináší stále nové a nové pytle s jídlem. Ptám se ho, zda ještě někdo další jede s námi, nebo jestli budeme jíst pět až šestkrát denně. K velké lítosti mu nezbude nic jiného, než zanechat několik krabic s jídlem v autě, které tu týden zůstane na parkovišti. Co máme navíc oproti běžné turistické akci jsou vesty a neopreny, který si každý volil dle svého gusta. Já mám shorta a vodáckou bundu, ostatní mají Long Johna doplněného větrovkou apod. Pro případ bezvětří a kotvení u břehu vezeme sebou i pádla, (roubíky do úst a buben pro udávání tempa zůstaly ovšem doma), taky máme házečku pro lovení mužů přes palubu (ženy sebou nemáme). Dále máme kanystřík na pitnou vodu (stejně nakonec ze 4/5 bereme z jezera a filtrujeme za pomoci flašky z Decathlonu a světe div se, ono to funguje) a rybářský prut se zaplacenou povolenkou na týden. Jsme také vybaveni seznamem tábořišť, které jsou volně ke stažení. Kromě toho se v prostoru NP Linnansaaren kansallispuisto nesmí mimo značená tábořiště stanovat. Tedy né, že by měl někdo důvod to dělat, protože tábořiště jsou vybavena ohništěm ve stylu betonové skruže, na kterém je nasazena konstrukce se závětřím a háky na kotlíky a stojanem na hrnec. U některých ohnišť byla i pánev a hrnec. Zcela jistě nedaleko tábořiště bude dřevník s dostatkem dřeva, sekerou, pilou a požárním kyblíkem. Byli jsme upozorněni, že není vhodné topit dřevem spadlým na zem, ba je to snad přímo zakázané a je nařízeno topit dřevem z dřevníků, kam ho za tímto účelem dováží motorový člun se strážci parku. Aby si strážci parku měli i co odvézt je součástí tábořišť budka, která má ve dveřích vyřezávané srdíčko. Síť tábořišť je poměrně hustá a když je obsazené jedno, nebo se vám nelíbí další, není problém popojet.

Za první půl den zvládáme dojet na tábořiště vzdálené vzdušnou čarou snad jen pět km, po vodě s naším blbnutím a křižováním to bude možná deset. Stavíme stany, využíváme komfortu ohniště, junioři vaří (což je jejich úkol po celou výpravu) a probíhá očista. Jezerní voda není nijak teplá, ale zaplavat ráno a večer se dá.

Náš příští denní režim po dobu následujících pěti dnů se odehrává asi takto. Ranní vstávání kolem osmé, oheň, příprava vody, čaje, snídaně. Koupačka, protáhnutí se, pokec…. Asi kolem půl desáté vstávají junioři…. Zapakujeme se, naložíme lodě a vyplouváme. Asi po dvou hodinách plavby vyhlížíme nějaké pěkné místo, kde bychom mohli poobědvat. Moc nespěcháme krásných míst je zde dost a dost. Obědváme z vlastních zásob, obvykle nějakou českou klasiku dle možností vlastních zásob a chuti každého soudruha. Po obědové pauze a lehkém odpočinku pokračujeme v plavbě, pokud možno aspoň trochu směrem jihovýchod. V podstatě jedeme v denním součtu jen malé vzdálenosti – vzdušnou čarou cca kolem deseti km, křižování a obeplouvání ostrůvků tuto vzdálenost však o dost prodlužuje. Průměrná rychlost v hodině velmi kolísá kolem 4-8km/h. Asi tak kolem čtvrté si podle směru větru vytipujeme na mapě možná tábořiště a kolem páté obvykle kotvíme. Vyložíme lodě a jednotlivci si mohou dle chuti jít zajezdit sólo bez nákladu a ostatních členů posádky, kteří jim ovládání lodi jen zbytečně kazí. Je zde tedy příležitost loď pořádně prohnat a užít trochu adrenalinu. Vždy ovšem v neoprenu a s plovací vestou. Ostatní se pak zabývají prozaičtějšími záležitostmi, jako příprava ohně, stavění stanů, tlachání, rybaření a nicnedělání. Nakonec ani boj s komáry nebyl tak hrozný jak se mohlo zdát na začátku výletu. Obvykle poletovali jen k večeru, více na místech s vlhkou půdou, na větru se vůbec nezdržovali.

Vítr, podle našeho pozorování, bývá v jezerní oblasti nejsilnější odpoledne cca od čtyř do sedmi, pak většinou utichá. Slušně také foukává ráno, po poledni vítr obvykle slábne. Záleží samozřejmě na konkrétním místě, vzdušných masách apod. Je třeba sledovat, abychom se nedostali do závětrné strany u některého z mnoha ostrůvků, popř. někdy může být mezi ostrovy značný protivítr a obráceně. Pouze jednou jsme byli nuceni přes poledne mírně pádlovat s velkými přestávkami, neboť se jedná o neoblíbenou činnost náčelníka, byť o sobě prohlašuje, že je vodákem, tak mu pádlo nevoní. V prvních dnech v severní části jezera jsme potkávali jen občas plachetničku, nebo motorový člun. Jižněji však výskyt plavidel narůstal, u největšího ostrova Linnansaari jsme spatřili výletní loď a loď zajišťující spojení tohoto největšího ostrova NP s pevninou. Zde byli také vidět seakajaky a dlouhé jezerní kánoe.

První pokusy o rybaření skončily po deseti minutách zlomeným prutem, který se pak naštěstí podařilo opravit náhradní tyčkou od stanu. Po několika marných pokusech jsem moc nevěřil v obohacení jídelníčku rybami, nicméně po čase se nejzkušenějšímu rybáři Provázkovi (půl hodinová instruktáž od švagra), podařilo chytit myslím čtyři ryby, které zabraly většinou v klidných zátokách. Několik dalších ryb nám nezkušeným a neznalým rybářům prostě a jednoduše uteklo. Nějakou dobu jsme se také zabavili pokusy o vyproštění různě zaseknutých vlasců mezi kameny na břehu.

Na vodě jsme strávili šest dnů a bylo to tak akorát. Vzdálenost jsme trochu podcenili a poflakovali jsme se až příliš, poslední den nám moc nefoukalo, takže jsme nedodrželi náš původní rámcový plán, doplout do městečka Savonlinna. Na závěr nám nezbylo, než po větru zajet k východnímu břehu a zavolat si náš domluvený odvoz, což byla emigrantka z ČR žijící ve Varkaus. Jako odvozné jsme ji za ochotu zanechali láhev Becherovky, tvarůžky, pár piv a nějaké drobné na benzín. Případně kdyby byl čas, dalo by se použít i místní autobusové dopravy. Po naložení lodí nezbývalo, než se důkladně najíst a vyrazit na cestu domů, kdy jsme se ještě po cestě stihli báječně osvěžit v moři a navštívit Rigu. Jinak jsme tedy dojeli rozbití z té dálky, ale navýsost spokojení a odpočinutí. Výprava se vydařila, lodě i vozidlo vydrželo, severská příroda je překrásná, je dost možné, že se za čas vrátíme. Poděkování účastníkům za bezproblémový průběh.

Odkaz na Katamarán Minicat.

Pavel Martinek