Na otevřenceV době o které jsem psal tady výše, jsme to jezdili jako malá soukromá parta, moc jsme to neuměli (já), laminát trpěl jak v mučírně... a domlácené Vydry a Vertexky jsme pak v radešovském kempu lepili do noci a ohřívali u ohně aby ta pryska vůbec ztvrdla. Piksla prysky a fláky hadry byly důležitější výbava, než kupř. gulášový konzervy - jo - a pléskačka šlivovice kvůli chladným šumavským nocím... a jako "vytápění" do lodi místo tehdy nedostupného neoprenu. Ale měli jsme odvahu a fyzičku. Dnes už o fyzičce není řeči, odvaha taky fuč a tak se vlastně ani nedá přesvědčit, jestli bychom to "už uměli". Kupř. když se už v těchto letech odvážím na trasu Týnec-Pikovice, tak to jedu půl dne, nohy v zákleku od kolen dolů za chvíli necejtím, každých pár kiláků musím zastavit a z lodi ven, protáhnout zatuhlé kosti, a to mne můj kluk musí z tý lodi doslova vytáhnout - ztuhlý nohy se potvory nechtějí samy postavit. ...z toho jednoznačně plyne, že Čeňkárnu už jedině jako vzpomínající divák a tu otevřenku bych sebou přibral pro případ, že by si ji někdo z odvážnějších kyblíkářů chtěl osedlat. Musím se mrknout, jestli se ta ubrusová šprajda v garáži ještě nerozpadla... |