Jan Styblík je fotograf a cestovatel trvale žijící v Thajsku. Vyhledává zejména tradičně žijící obyvatele nejen v jihovýchodní Asii, ale i na jiných kontinentech. Dostat se do míst, kam cesty nevedou, mu pomáhá i nafukovací mořský kajak Gumotex Seawave. Tentokrát na něm zavítal do mangrovníkových porostů.

Jsem za další „odbočkou“ z hlavního toku s přístavištěm, odkud vyplouvají lodě do zátoky Phang-Nga v jižním Thajsku. Všude kolem hustý porost mangrovových lesů, na první pohled jednolitý, přesto pestrý nesčetnými odstíny zelené, s větvemi stromů místy dosahujícími určitě dva metry nad hladinu. Sem ale zvuk lodí už nepronikne, neproniká sem vlastně žádný zvuk. Je bezvětří, vysoko nad hlavou mi krouží pár mořských orlů, kousek ode mě sedí na větvi ledňáček, který se po chvíli střemhlav vrhá do vody za kořistí.

Voda tady v mangrovovém porostu tvoří síť kanálů, průlivů a bočních ramen, jednotlivé přítoky, často napájené vodou pouze za přílivu, se vlévají do větších toků a později z nich odbočují, aby společně vytvořily rozsáhlou síť toků uzavřených hustým porostem mangrovových lesů, které tady na okraji rozlehlé krasové plošiny tvoří přechod mezi nízko ležící pevninou a mořskou zátokou Phang-Nga, ve které jsou mangrovové lesy jedny z nejzachovalejších v celém Thajsku.

Mangrove, tedy kořenovníky, tady v zátoce Phang-Nga převážně rodu Rhizophora, žijí najednou ve dvou odlišných světech, ve sladké i slané vodě, na pomezí pevniny a moře a jsou jejich předělem i spojnicí. Svými rozsáhlými kořenovými systémy a hustým porostem chrání pobřeží před vlnami, erozí a vlivem bouří, zachycují naplavený materiál a stabilizují tak půdu, kterou by si moře jinak nemilosrdně vzalo. Jsou však přizpůsobené pouze určitému kolísání hladiny moře daného rozdílem mezi přílivem a odlivem, při prudším poklesu nebo naopak nárůstu výšky hladiny, ke kterému v posledních letech dochází, nemusejí přežít. Dál od pevniny potom chrání korálové útesy a pláže a byly to mangrove, které zachránily před devastací pobřeží zasažené tsunami v roce 2004. Přesto jsou podél pobřeží nejenom Thajska nemilosrdně káceny, jednak aby na jejich místě vznikly nádrže na chov krevet, které po několika letech zůstanou opuštěné a nedaleko nich budou vybudované další, ale také kvůli svému dřevu, ze kterého se vyrábí dřevěné uhlí.

Porosty mangrove na okrajích zátoky Phang-Nga jsou však husté, z převážné části zachovalé a nesmírně rozsáhlé, atraktivní samy o sobě a jejich kouzlo právě tady zvyšují krasové formace, které se z těchto nízkých lesů znenadání vynoří, někdy do nepatrné výšky nad hladinou, zatímco jindy do majestátní mohutnosti několika desítek metrů.

Není to jako projížďka po moři, přestože voda je napůl slaná a její slanost po přílivu ještě stoupá. Není to ani jako projížďka po řece, proud tu teď krátce po odlivu není téměř žádný a navíc se díky nesčetným ramenům přede mnou otevírá téměř bezpočet možností, kam se na kajaku vydat, ať již po hlavních tocích širokých desítky a stovky metrů či po uzoučkých bočních přítocích.

Mangrovem se vydávám záměrně náhodně a nechávám se vést vodními toky. Hlavní směr trasy jsem si určil velmi nahrubo dál od hlavního toku s přístavem do úzkých přítoků, ale zase tak, abych mohl využít ramena vedoucí k dalšímu většímu toku s mnoha odbočkami a průlivy cestou, které tvoří slepá ramena i smyčky, jež se ztrácejí a neočekávaně zase napojují do dalších ramen.

Dokonalé ticho přeruší zvuk lodního motoru. Mangrovový porost tříští zvuk tak, že docela dlouho netuším, odkud mám tady v zátočině na klikatém úseku loď čekat. Jakmile mě lodník spatří, usměje se a zpomalí, ale kořeny mangrove i tak během chvilky všechny vlny ztlumí a hladina je brzy zase dokonale hladká. Je to příjemná změna po delších plavbách na otevřeném moři, i když bez širokých výhledů. Nevýhoda, a po několika hodinách plavby stále víc zřetelná, je nesmírné horko, které je tady 8 stupňů nad rovníkem a v nejteplejším měsíci v roce opravdu znát. Dokonalé bezvětří je na pádlování docela příjemné, ale protivítr na moři měl tu výhodu, že aspoň trochu ochlazoval.

Další odbočka do užšího kanálu, potom ještě jedna a za další zátočinou se přede mnou z ničeho nic vynoří vysokánská skála, jejíž boční stěnu tvoří převis plný prastarých, větrem ošlehaných krápníků a za korunami stromů v ní zeje vchod do jeskyně. Kolik takových skalisek tady bude? Desítky, podobně jako o dál na moři, jenže tady místo z vln vyčnívají z moře mangrovových porostů, jsou prošpikované jeskyněmi a někdy obehnané vodními kanály tak, že tvoří ostrovy.

Přemýšlím, jak by se tady dalo přenocovat. Mangrovový porost je hustý, kořeny stromů vyplňují téměř veškerý prostor mezi kmeny a nejenom že dosahují až těsně k hladině, přesahují za břeh, který je někde pomyslný, jinde jej tvoří skutečná půda ztrácející se pod změtí pokroucených kořenů. Teď za odlivu se v některých místech tvoří malé písčité pláže, písek na nich je nahnědlý, smíchaný s droboučkými zetlelými částmi stromů, zatímco na jiných plážích je světlejší. Za přílivu však všechny zcela zmizí pod hladinou.

Určitě tady nějak přespat půjde, svět mangrove mě zaujal natolik, že to rozhodně není moje poslední cesta.

Jan Styblík